Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

PÁR SLOV O MAGII

Když slyší nezasvěcený člověk slovo „magie“, představí si buď starou čarodějnici, která sedí v temné jeskyni, kde hoří mystický oheň, a má plné ruce práce mumláním zaříkadel a mícháním magických lektvarů ve svém kotlíku – nebo muže oblečeného v dlouhé kápi a špičatém klobouku, který svou hůlkou uvádí do chodu tajemné nepřekonatelné síly – nebo, pokud se náš pomyslný nezasvěcený člověk spokojí s kažodenními jevy, představí si možná venkovskou vědmu nebo cikánku, která učí lidi strašidelným rituálům a tajemným receptům, jak připravit masti a lektvary s údajnými magickými účinky, a přitom samozřejmě nezapomíná na sebe a dbá na to, aby z této „magické“ činnosti získala něco především ona (nebo on).

        Obecně vzato takhle lidé smýšlí o magii, protože nevědí, co magie skutečně je. Nevědí, že nemusí jít za čarodějnicí nebo za starým vyschlým kouzelníkem, aby zjistili více o magii. Neuvědomují si, že přichází do kontaktu s magií ve všem, co celý svůj život den po dni dělají. Ještě méně si pak uvědomují, že jako většina z nás, ať už vědomě nebo nevědomě, úmyslně nebo neúmyslně, neustále provozují magii! Ve skutečnosti bychom bez magie nemohli žít, pohybovat se a existovat!

        Co je tedy magie? Magie jsou přírodní síly ovládané člověkem.

        Když zahradník zaseje semínko, provádí magii, protože dává té mocné přírodní síle ukryté v semínku možnost růstu, možnost vystoupit ze svého latentního stavu a vstoupit do stavu činnosti. Pokud zahradník semínko nezaseje, tak z něj navždy zůstane jen semínko. Ale zahradník zapojí do díla mocné přírodní síly, které do té doby jen spaly, tím, že jej zasadí do vhodného prostředí. Takto zapojené přírodní síly provedou svůj úkol, stane se zázrak – zrodí se nový život z maličkého nevábného semínka. Potom vyraší ze země výhonek, květina, která v sobě nosí mnoho podobných semen naplněných tou samou obrovskou přírodní silou.

        Když člověk vytvoří rybník, aby v něm pěstoval ryby, také provádí magii. Vpustí do něj jen několik ryb, a přesto za nějakou dobu plave v rybníce mnoho ryb. Není tohle magie?

        Magie je také v tom, když farmářova žena sesbírá vejce od slepic a zajistí, aby byla po správnou dobu ve správné teplotě a pak simsalabim, po 21 dnech se slepice pyšně prochází se svými krásnými kuřátky. Místo jednoho kuřete jich teď farmářova žena má několik! Člověk, který nastoupí do lodě a vytáhne plachtu, také používá magii, neboť hleďme, nemusí pádlovat, protože jeho loď je vedena silou větru. Jediné, co musí dělat, je směrovat ji a ovládat.

        A spolu s těmito všemi lidmi, kteří praktikují magii tím či oným způsobem, každý, kdo stiskne vypínač a rozsvítí elektrické světlo, nebo kdo nastoupí do auta, zatlačí na několik záhadných tlačítek a pák a způsobí tím, že se auto samo rozjede, se také dopouští magie.

        Herec, který dokáže své obecenstvo rozplakat či rozesmát, je mág. A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Vlastně bychom mohli vyjmenovat každý náš pohyb, neboť nemůžeme použít ani jeden nerv nebo smyslový orgán, aniž bychom u toho neprovozovali magii.

        Proč lidé nevědí, že tohle vše je magie?

        Protože mluví o magii jen tehdy, když někdo uvádí do chodu přírodní síly, kterým masy lidí nerozumí. Protože používají slovo „mág“, jen když mluví o lidech, kteří jsou obeznámeni s těmito neznámými silami a jsou schopni je řídit podle své vůle. Ve chvíli, kdy takzvaný mág objasní a popíše lidem kolem sebe sílu, kterou oni do té doby považovali za magickou, okamžitě přestane být v jejich očích mág a používání takové síly v tu chvíli přestane být magií. Ta síla dostane nové jméno a od této chvíle o ní budou lidé mluvit s určitým opovržením. I když sami nemají možná sebemenší potuchy o tom, co tato nová síla skutečně je, jsou schopni ji používat, má svoje jméno a tím to pro ně hasne. Už se nejedná o žádný zázrak!

 

        Lidé si mysleli, že Galvani je čaroděj jednoduše proto, že slyšeli o Galvaniho záhadných drátech, ve kterých prý žije samotný ďábel. Kdokoliv se dotknul takového drátu, dostal silný šok a měl skutečně štěstí, pokud se nesvalil mrtvý k zemi. Na druhém konci Galvaniho drátů se zase zdálo, že ožívají stehýnka mrtvých žab. 

        Ve chvíli, kdy Galvani zpřístupnil své vědomosti veřejnosti, přestal být čarodějem. Jednoduše se z něj stal „fyzik“ a ta magická síla už vlastně nebyla dál magická. Zanedlouho jí i ten nejhloupější učeň nenuceně říkal „elektřina“, ale ani on, ani ten nejvzdělanější vědec neví, co elektřina skutečně je.

        Cagliostro, Saint Germain, Paracelsus, Mesmer a mnoho dalších, kteří léčili pomocí tajemných sil, byli prohlašováni za čaroděje. Dnešní lidé mluví blahosklonně o „hypnóze“ a „sugesci“, ale oni, ani většinou ti, kteří sami mají hypnotické schopnosti, neví, jaké síly působí při hypnóze a sugesci. Věda dala těmto jevům jméno a oni tak přestaly být zázraky. Ve skutečnosti ale dokonce ani zákony, které vládnou těmto jevům, nejsou ještě dostatečně známé!

        Zamysleme se teď na chvíli nad nejjednoduššími a nejznámějšími formami magie. Vezměme si situaci, ve které cestujeme do africké džungle a máme tam v určenou dobu na určeném místě domluvené setkání s člověkem, jehož obecný stupeň vývoje je podobný tomu našemu. Dorazíme na smluvené místo včas, ale náš přítel tam není. Čekáme a čekáme, ale on stále nepřichází. Vezmeme tedy kus papíru a napíšeme mu vzkaz, ve kterém mu sdělíme, že už nemůžeme déle čekat a že jdeme zpátky do stanu, který je asi míli daleko směrem na sever, na břehu té a té řeky. Dál na něj budeme čekat tam. Vezmeme ten kousek papíru, připevníme ho ke kmeni stromu a jdeme do stanu. Za nějakou dobu náš přítel dorazí na smluvené místo, přečte si vzkaz a okamžitě se vydá severně a brzy nás najde na našem tábořišti.

        Jak si vysvětlí negramotní domorodci tuto prostou událost? Bílý mág, řeknou, vyndal magickou hůlku, pomocí které připoutal ducha ke kousku papíru zvláštními nepravidelnými tahy. Ten duch pak vedl našeho přítele na přesné místo, kde již čekal bílý mág.

        Mají domorodci pravdu? Ano! Protože písmo je skutečně magie a opravdu připoutává ducha k papíru, ačkoliv se samozřejmě nejedná o takového ducha, kterého si představí nevzdělaný člověk. Ti z nás, kteří jsou obeznámeni s touto metodou připoutávání ducha k papíru, už tomu neříkají magie, ale jednoduše „psaní“! Ale jaký je psaní zázrak! Moudří lidé, kteří žili před tisíciletími, k nám stále mohou promlouvat a učit nás díky moci písma. A kdykoliv chceme, můžeme poslat své myšlenky, pocity a část sebe samých až na samotný konec světa. Vskutku písmo dobývá čas a prostor.

        Podobným způsobem různé druhy nesrozumitelných a nečitelných tahů použitých mágem k vyvolání duchů – pentagram, pečeť Solomona, Davidova hvězda, Kristova hvězda, svastika a další znaky a symboly s magickými účinky – jsou ve skutečnosti stejně tak prosté jako slova a písmena, která používáme při svém vlastním psaní. A tyto síly, které nazýváme „duchy“, nejsou vlastně nic jiného než prosté každodenní síly jako ty, které působí při klíčení zrna nebo psaní dopisu. Jediný rozdíl je v tom, že s jedněmi silami jsme obeznámeni a umíme je používat, zatímco jen zasvěcenci vědí, jak používat magické znaky a symboly. Jakmile pochopíme tyto znaky, přestanou pro nás být „magické“.

        Ale největší magické slovo je jazyk, zvuk, slovo, logos. Dílo stvoření uvedlo do pohybu sílu logosu. Logos vytvořil řád z chaosu a dělá to dodnes. Hýbe slovy v prostoru a oživuje všechno, co je naživu. Logos je nejmocnější magická síla přístupná každému živému tvoru. Bohem prodchnutý člověk používá tuto sílu vědomě a tímto způsobem může pro blaho lidstva konat takzvané zázraky. Nevědoucí člověk používá ty samé síly nevědomě a z tohoto důvodu je obvykle kletblou pro lidstvo.

        Pokud se na chvíli zastavíme a zamyslíme se nad tím, že je možné nechat sklenici explodovat a rozletět se na tisíce maličkých kousků jen pouhým použitím vhodné frekvence zvuku – nezapomínejme, že zvuk je jeden z tvůrčích prvků logosu – pak si dokážeme představit, jakou moc má v rukou člověk, který si je vědom a rozumí hloubkám a rozsahu zvuku. Stejně jako má sklenice svůj vlastní charakteristický tón (přebývá v ní logos), který ji udržuje v jejím tvaru nebo jí může stejně snadno zničit, zrovna tak ve všem ostatním, co existuje, přebývá logos, má svůj vlastní charakteristický zvuk, své vlastní jméno, jméno vytvořené z prvků jeho skutečné podstaty a dané Bohem. Kdokoliv dokáže slyšet toto jméno odrážející se v hloubkách věcí, dosáhl všemocnosti nad vším, co existuje. Stane se tak neomezeným pánem nad životem a smrtí.

        Na jednom místě v Bibli se píše: „A já tě volám tvým jménem.“ A Ježíšovi učni říkají: „Pane, i ďáblové nás uposlechnou tvým jménem.“

        Ježíš přivede zpět k životu Jairovu dceru a Lazara, kteří byli již mrtví několik dní, jen tím, že je zavolá jejich jménem. Ne jménem, které jim dali lidé, ale opravdovým vnitřním jménem, které vdechlo život jejich duším.

        Když mniši vstupují do řádu, odloží svá světská jména a přijmou nová jména. V tomto aktu je hlubší význam, který je ovšem zřejmý jen těm, kteří chápou podstatu logosu.

        Ale dokonce lidé, kteří nerozumí všudypřítomné síle logosu, jsou schopni s ním pracovat, když mluví s ostatními lidmi, především s příslušníky opačného pohlaví. Používají sílu logosu, aby je okouzlili, každý podle svého stupně vývoje. Když někoho k něčemu přimějeme, provádíme tím magii logosu, a sice silou slova. Kdykoliv z někoho něco vymámíme pomocí lichotek, jako ta liška v pohádce, která získala sýr od havrana, provádíme magii logosu, magii slova. Každý z nás má moc uklidnit nebo rozčílit lidi kolem sebe, dostat je do dobré nálady nebo je rozlobit, to vše silou logosu podle toho, mluví-li k nim vřele nebo urážlivě.

        Všichni z osobní zkušenosti víme, že dobře míněná rada v nás může znít ještě po mnoho let. Jedna prostá věta může ovlivnit celý náš život, vést nás a pomáhat nám, abychom se vyhnuli chybám. V mnoha případech vůbec nezáleží na tom, od koho jsme ji slyšeli. Důležité je, že vzešla z pozitivních sil logosu. Stejným způsobem se mohou špatná slova stát prokletím, které zničí mnoho životů. Člověk, který možná jen v záchvatu vzteku vychrlí logos tím špatným směrem, téměř jistě neví, jakou destrukci tím vlastně způsobuje. V tomto ohledu je většina lidí poměrně zabedněná a nemá sebemenší potuchy o síle skrývající se v požehnání a kletbě. Nicméně je dále používají a chovají se přitom jako děti hrající si se sirkami. Ještě neznají sílu a zákony logosu.

        Na tomto poli se již provádí pokusy na lékařských univerzitách. Jejich výsledky jsou shrnuty a dál předávány a mnoho lékařů již zná léčivou moc logosu, slova, v podobě hypnózy a verbální sugesce.

        Některé cikánky také znají tyto síly a jsou schopny je používat. Každý, kdo měl někdy tu možnost je zblízka pozorovat, musí vědět, že se nejedná o pouhé pověry.

        Průměrný člověk neví nic o vyšším využití logosu. Proto označuje ostatní, kteří jsou schopni uvést do chodu přírodní síly použitím slov, za „mágy“, a pokud takoví lidé jsou náhodou ženy, pak za „čarodějnice“. Celé té činnosti se pak nazývá „magie“ nebo „čarodějnictví“.

        Ale když mág ovládá duchy pomocí svých zaklínadel, dělá vlastně jen to, co každý psovod, který ovládá svého psa tím, že na něj píská nebo zakřičí pár jasných slov, což jsou všechno komunikační příkazy, které pes okamžitě provede. Je to úplně stejný zázrak, jako když někdo vzývá duchy. Nikdo nevidí záhadný vztah mezi pánem a psem a nikdo nevidí, jaký druh psychického nástroje působí v psovi, když je donucen logosem působícím ve slovech, které vysloví psovod, běžet určitým směrem nebo provést uložený úkol. V podstatě jsou tyto vztahy stejně neviditelné a záhadné jako ty, které existují mezi mágem, duchy, které ovládá, a zaříkadly, kterými tak činí.

        Ti, kteří by se rádi naučili tuto vysokou školu magie, musí, krom splnění mnoha dalších předpokladů, být také mistry velice důležitého přírodního zákona, a sice zákona rovnováhy.

        Musí vědět, že žijeme ve světě polarit a že všechno je oživováno a drženo při životě napětím a rovnováhou mezi pozitivním a negativním. Musí vědět, že se příroda vždycky snaží dosáhnout rovnováhy a udržet si ji skrze vyrovnání. Když toto víme, můžeme vědomě využít tento sklon přírody v zájmu dosažení určitého cíle, stejně jako mlynář využívá síly tekoucí vody, aby poháněl kola svého mlýnu.

        Cokoliv chceme postavit, ať už je to dům, rozhledna, most, loď, letadlo nebo dokonce jednoduchý kus nábytku, musíme vždy stavět v souladu s principy rovnováhy. Dům by se nám rozbořil, most propadl do vody, loď šla ke dnu a letadlo nikdy nevzlétlo, kdyby nebyly postaveny v souladu s principy rovnováhy. Nemohli bychom ani stát nebo chodit a všichni tanečníci, bruslaři a akrobati by nemohli provést jediný akt, kdyby se plně nepřizpůsobovali principům rovnováhy a geometrie.

        Co drží hvězdá tělesa na správných místech ve vesmíru? Rovnováha mezi různými silami. A to do takové míry, že pokud se jen jedna z těchto sil změní, zbylé síly se musí změnit do úplně stejné míry, aby byla znovu nastolena rovnováha.

        Příroda nestrpí jakoukoliv nerovnováhu. Jakmile si toto uvědomíme, začneme chápat, proč nemůžeme udělat sebemenší pohyb, aniž bychom u toho zároveň neuvedli do chodu vyrovnávající síly působící proti nám. Nemůžeme začtlačit dolů jednu misku vah, aniž bychom nezpůsobili, že ta opačná miska se stejnou měrou zdvihne. Kdekoliv je světlo, je i stín a čím silnější světlo, tím silnější stín. Ať se stane cokoliv, příroda bude vždy působit tak, aby nastolila zpět rovnováhu. Pokud sečtene temnotu stínu a jas světla, výsledek bude vždy nula. Kde se zrodí Kristus, objeví se i Antikristus. Po „sedmi letech hojnosti“ následuje „sedm let hladomoru.“ Za velkou radostí přichází velká bolest a po pláči přichází radost.

        „Požehnaní jsou ti, kteří truchlí, neboť ti budou utěšeni.“ Ten, který nás toto učil, věděl, jak fungují principy vyrovnání a rovnováhy. Věděl, že příroda, nejen ve vnějším vytvořeném světě, ale také uvnitř lidské duše, vždy vyvažuje negativní síly pozitivníma a naopak tak, aby jejich konečný součet vždy dal nulu. Také člověk se uklidní až tehdy, kdy našel svou duchovní rovnováhu, když v jeho nitru je součet duchovně-pozitivních a fyzicky-negativních sil přesně rovný nule.

        Vševidoucí mág zná tento princip a tak je v jeho moci uvést do chodu přírodní síly, jak ve viditelném, materiálním světě, tak v tom neviditelném, duchovním. Pro něj není nic nemožné. Stane se všemocným.

        Když se dozvíme o těchto věcech, často máme (správnou) tendenci se ptát: jestli je tohle všechno možné, proč je toto vědění lidem znepřístupněné? Proč existuje jen omezený počet vyvolených, kteří znají tajemství magie a proč tak pečlivě skrývají své znalosti?

        Odpověď je velice jednoduchá: proto, aby lidé nepraktikovali černou magii!

        Ale co je černá magie? A bílá magie?

        Černá magie je využití přírodních sobecky a bílá magie nesobecky.

        Dobře si uvědomme jednu věc. Černá magie není magie prováděná se sobeckým záměrem, ale magie prováděná sobecky. Je v tom rozdíl.

        Je totiž možné, aby člověk jednal s nejčistším a nejnesobečnějším záměrem a přesto, aniž by si toho byl vědom, praktikoval sobeckou černou magii. Ale přírodní zákony jsou slepé a nemilosrdné a spolehlivě zničí toho, kdo proti nim hřeší, ať už tak jedná vědomě či nevědomě.

        Je velmi moudře zařízeno, že náš duchovní zrak se rozvíjí souběžně s naším duchovním pokrokem. Tímto způsobem není člověk, který se nachází na nízkém stupni vývoje a jedná ze svého sobeckého pohledu, schopen vést vyšší duchovní síly na svou nízkou úroveň a tak se zcela zničit prováděním černé magie – jak říká Bible: „uvrhnout se do vnější temnoty“.

        Člověk na nízkém stupni vývoje jedná sobecky a svými činny uvádí do chodu přírodní síly, čímž praktikuje magii, většinou ovšem černou magii. Běda mu pak, kdyby vedl duchovní síly působící na božské úrovni na svou vlastní nízkou úroveň!

        Tyto síly by ho zničily, stejně jako vysoký proud zabije člověka, který se nevědomky dotkne drátu. Jelikož je sobecký, má vlastně štěstí, že jeho duchovní zrak je tak omezený, že nezná tajemství, jak uvést do chodu vyšší síly. Má štěstí, že ví jen, jak použít pouze relativně slabé síly. Ale i tyto velmi slabé síly stačí na to, aby způsobily dostatečný protiúder jako reakci na jeho sobecké činny. Tyto protiúdery mu způsobují dost problémů a utrpení – naštěstí jen tolik, kolik je schopný unést – aby se z nich poučil a sbíral zkušenosti.

        I zde se uplatňuje princip rovnováhy. Takový člověk uvede do pohybu síly odpovídající jeho vlastnímu nízkému stupni vývoje a následné utrpení, které mu tyto síly způsobí, nemůže být větší než jeho vlastní síla. Na druhou stranu potíže, do kterých se dostane, ho postupně naučí, že nesmí dělat určité věci a pokud je udělá, sklidí bolest a utrpení. Postupně se tak naučí rozpoznávat souvislosti! Tímto způsobem je jeho nevědomost samotnou příčinou a zároveň prostředkem jeho vývoje. Na základě svého nízkého stupně bude provádět černou magii a následkem toho bude muset snášet utrpení. Krok za krokem ho bude zkušenost, kterou získal skrze utrpení, posouvat výš v duchovním vývoji. Je prostě neuvěřitelné, jak moudře je to celé zařízeno!

 

        Naše vlastní nevědomost nás dování k vědění!

        Podívejme se teď na to, proč musíme tak pečlivě rozlišovat mezi sobeckostí a sobeckými záměry, které se prvotně jeví jako nesobecké.

        Jak je vůbec možné, aby člověk s nejčistšími a nejnesobečtějšími záměry jednal sobecky?

        Dokud se člověk nestal zcela neosobním, nedokáže být objektivní, bude vždy věci soudit subjektivně a jeho hlediska budou vždy sobecká. Pouze až se člověk stane neosobním, může se stát nesobeckým v tom nejhlubším slova smyslu.

 

        Ukažme si příklad. Předpokládejme, že vidíme zmrzačeného žebráka. Je nám ho líto. Pokud bychom ovládali magii - což znovu opakuji, není nic jiného než používání přírodní sil, kterých si většina lidí kolem nás není vědoma – okamžitě bychom položili své ruce na žebráka a vyléčili ho. Náš záměr by byl založený na naší lásce k bližnímu, a tak bychom si mysleli, že jsme jednali nesobecky.

        Jistě bychom byli velmi překvapeni, pokud bychom jako odměnu za tento magický skutek sklidili reakci, která by nám způsobila doživotní utrpení. Neboť je velmi možné, že by tento náhle vyléčený mrzák zneužil svou znovu nabytou fyzickou sílu a díky svým zdravým končetinám by nyní mohl krást a zabíjet. Nezapomínejme, že žebrákovo zmrzačení byl důsledek jeho karmy! Jeho těžký život mu umožňoval sbírat jisté zkušenosti, naučit se jistým věcem, duchovně se vyvíjet a pochopit, co nesmí dělat, aby se vyhnul tomu, že mu osud dá v budoucnosti stejnou ránu.

        Tím, že jsme ho předčasně uzdravili, jsme mu vzali možnost, aby získal tuto zkušenost, a otevřeli jsme mu nové možnosti, jak hřešit a upadnout zpět do svých starých chyb. To, že jsme ho uzdravili, nám dalo příjemný šťastný pocit, neboť jsme posuzovali celou záležitost ze svého vlastního hlediska. Neviděli jsme do žebrákova srdce. Neviděli jsme tu bestii, která v něm dlí. Neviděli jsme, že by pro něj bylo lepší, aby zůstal mrzákem, než aby začal znovu škodit. Mysleli jsme si, že ten zmrzačený žebrák je jako my a že když ho vyléčíme, bude žít stejný život jako my.

 

        Naše základní chyba byla nahlížet na žebrákovo ochrnutí ze svého vlastního stanoviska a ne z jeho. Kdybychom byli schopni vidět celou záležitost s naprostou objektivitou a věděli, co je pro něj opravdu dobré, poznali bychom, že vlastně potřebuje dočasné omezení své svobody pohybu. Jasně bychom viděli, že pokud by se předčasně uzdravil, napáchal by ještě horší zločiny než ty, které vedly jeho ochrnutí. Takže naše nesobecké úmysly byly úplně k ničemu! Dokud vidíme věci jen ze svého vlastního stanoviska, budeme stále hřešit!

        Dovolte mi zdůraznit, že to, co tu říkám, se týká léčení magií. Lékařská věda se vyvíjí souběžně s pokrokem světa a použití jejích objevů se tak shoduje s božským řádem. Ale nikdy nezapomínejme, že vědecký pokrok si také žádá svých obětí. Příroda je nemilosrdná a slepá. Příroda se neohlíží na samotné úmysly, ať jsou sebelepší, a potrestá každého packala, který se snaží dotknout se neznámých přírodních zákonů, dokud se tyto zákony důkladně nenaučí. Na druhou stranu platí, že člověka, který ještě nezvládl svou lekci a musí se tudíž dál učit skrze fyzické nemoci a utrpení, lékařská věda stejně nevyléčí.

        Kristus dokázal léčit chromé svými duchovními silami, to znamená magií, protože viděl, kdo již zvládnul svou lekci, čí čas se již naplnil a čí hříchy již byly odpuštěny. A také mějme na paměti, že ze všech těch nemocných v Domě Milosrdenství, řekl pouze jednomu: „Vstaň a běž…“

        Ježíš by jistě rád vyléčil i ty ostatní, ale viděl, že jejich čas ještě nepřišel, že ze svého vlastního duchovního hlediska ještě musí činit pokání, a tak je nechal, aby byli dál nemocní. Nechme se inspirovat tímto příkladem. Kdykoliv nás něco trápí, můžeme vždy najít útěchu, když si uvědomíme, že nás to bude trápit do té doby, než pochopíme lekci, kterou v sobě toto trápení skrývá. Snažme se vždy najít tuto lekci skrytou v našem utrpení místo toho, abychom jen nevědomě lamentovali nad svým osudem! Můžeme si být jisti, že jakmile najdeme odpověď a pochopíme svou lekci, konec našeho utrpení bude již v dohlednu.

        Lidé dobré vůle, kteří ještě nemají rozvinutý duchovní zrak, se mohou radovat a těšit z toho, že ještě nemohou provádět vysokou magii. Ublížili by jen svým příbuzným, přátelům a všem ostatním, kteří by se na ně obrátili o pomoc. Tím, že by všem vyhověli a použili u toho magie, by je zbavili materiálních nedostatků, vyléčili by umírající, vrátili by zklamaným milencům objekt jejich lásky, urychlili by kariérní postup zaměstnancům, a tak by okradli všechny tyto lidi o jejich příležitost překonat své hříchy, stát se čistými a vyvíjet se.

        Lidé z velké většiny stále ještě považují smrt za nějaký strašný úkaz a udělali by cokoliv je v jejich silách, aby udrželi své milované při životě ve fyzickém světě jenom proto, aby nemuseli žít bez nich. Všichni bychom si ale měli uvědomit, že člověku, jehož čas se nachýlil ke konci a on odešel, se nemůže stát vůbec nic špatného. Bůh, který řídí naše osudy, ví nejlépe, čí čas je u konce a proč už musí jít. Embryo v matčině lůně vede bezpečný život, je před vším chráněno. Přesto je jistě pro embryo nejlepší, když přijde jeho čas, aby vstoupilo do pozemského života. Kdybychom se mu v tom snažili zabránit, páchali bychom ohavný zločin, neboť bychom hřešili proti přírodním zákonům.

        Dokud jsme schopni se jen dívat na věci ze svého vlastního hlediska, musíme nechat Boha, aby dál řídil osudy lidí a věcí, zatímco my se můžeme radovat z toho, že nejsme schopni provádět magii. Můžeme být hluboce vděční, že nemusíme nést tuto nepředstavitelně ohromnou zodpovědnost.

        Ale co ti, kteří dosáhli tohoto vysokého stupně neosobní objektivity? Smí takoví lidé používat své vysoké, duchovní, „magické“ schopnosti?

        Ano! Nejenže je smějí používat, ale dokonce je jejich povinností využít svých znalostí a přispět tak k velkému dílu vykoupení Země.        U takovýchto lidí se nemusíme bát, že budou připravovat lektvary lásky za peníze nebo že budou se zdánlivě vznešenými a nesobeckými úmysly měnit osud jednotlivce, rodiny nebo národa a tak zbaví dané jedince nebo skupiny jejich možnosti vývoje.

        Takový vysoce vyvinutý člověk nepoužije své duchovní síly ke svým osobním účelům, ale bude vždy jednat jako nástroj konající pouze Boží vůli. Odevzdá se Bohu k dispozici a tak to nebude on, kdo bude používat tyto síly, ale tyto síly budou spíš používat jeho. Takto vysoké bytosti nemají už žádná osobní přání, osobní hlediska, ani žádnou osobní vůli, neboť vše je používáno jedním vědomím a ovládáno jednou vůlí.

        V evangeliu Svatého Jana je citován Ježíš, když řekl: „Já sám za sebe nemohu dělat nic; jak slyším, tak soudím: A můj soud je spravedlivý; protože nevykonávám svou vlastní vůli, ale vůli Otce, který mě poslal.“ (žalm 5. 30) Převedeno do moderní řeči Ježíš prostě říká „Nemohu udělat nic sám za sebe“. To znamená, že si nemůžeme dovolit řídit se svými osobními hledisky. Dokud máme osobní hledisko, nemůžeme se stát vyšší bytostí. Jsme buď jedno nebo druhé! Jasný a rozhodující rozdíl mezi černou a bílou magií je jednoduše tento: černý mág je ten, který používá síly, a bílý mág je ten, který je používán božskými silami!

        Takže snažme se stát se bílými mágy co nejrychleji!

        Vím, že je mnoho lidí, kteří touží dosáhnout tohoto stupně vývoje co nejrychleji. V této souvislosti chci říct, že existuje řada metod, pomocí kterých můžeme urychlit vývoj své duše a ruku v ruce s ním vývoj svého nervového systému. Můžeme přirovnat tyto metody k práci zahradníka, který zasadí a opečovává hyacint takovým způsobem, že rozkvete o vánocích místo toho, aby rozkvetl na jaře, jak by se normálně stalo.

        V této chvíli se ale musíme zastavit a zamyslet se nad tréninkem atleta. Jen důkladné lékařské vyšetření může ukázat, jestli jsou plíce a srdce atleta natolik silné, aby dokázaly snést náročnou zátěž pravidelných tréninků. Po tisíce let lidského vývoje byli stejným způsobem adepti magie podrobováni náročným zkouškám. Zasvěcení bylo uděleno jenom těm, kteří v nich ve všech obstáli.

        Jaké jsou tyto zkoušky a požadavky? I když se nemůžeme stát mágy okamžitě, chtěli bychom alespoň vědět, jak postupovat na duchovní cestě co nejrychleji.

 

        Prvním důležitým předpokladem je trpělivost.

        Už při tomto úplně prvotním testu selže většina lidí.

        Je to opravdu poněkud zvláštní, neboť v tom našem pozemském životě je spousta věcí, které nelze získat, pokud člověk nemá trochu trpělivosti. Zamysleme se na chvíli nad tím, kolik vytrvalého úsilí je potřeba, aby se člověk stal uznávaným hudebníkem. I když se narodíme s velkým talentem, musíme strávit takových deset až patnáct let pilného cvičení a zkoušení, než jsme připraveni objevit se na veřejnosti.             A i potom musíme dál cvičit a cvičit a cvičit a sice po celou svou kariéru.

        Ti, kteří chtějí dosáhnout schopnosti používat duchovních sil a provádět vysokou magii, musí být ochotni cvičit a zdokonalovat se, a to nejen tak jako hudebník, ale mnohem víc a po celé roky to bez přerušení vydržet. A až se začnou objevovat výsledky, musí být ochotný cvičit ještě víc a ještě pilněji. To celé vyžaduje nekonečnou trpělivost a vytrvalost! Většina lidí si představuje, že k provádění magie stačí zamumlat pár zaříkadel, vytvořit mrak dýmu nad ohněm nebo zamýchat v čarodějném kotlíku pár záhadných lektvarů podle tajného receptu.

        Ne, prostě tak snadné to není. Nemůžeme se stát klavírním virtuózem za týden. Abychom se stali mágem, potřebujeme trpělivost a odhodlání z oceli.

        Musíme mít sami sebe, své fyzické a psychické touhy, své emoce a dokonce i své nejtajnější pudy neustále pod kontrolou. Musíme se hlídat s neúprosnou přísností a nesmíme si nikdy ani na moment dovolit, abychom podlehli touze ponořit se do astrálního světa.

        Nesmíme mít žádné vášně! Nesmíme lpět na ničem a na nikom, živém či mrtvém! Ve všem musíme hledat a nalézt skutečné bytí, podstatu, věčnost, a musíme se na vše dívat z pohledu univerzální lásky. Ve všem, co je osobní, musíme rozpoznat dočasnost, která se mění a odchází, a nikdy nesmíme cítit bolest či lítost, když nastane tato chvíle odchodu. Ale nemysleme si, že dosažením tohoto neosobního a objektivního stupně, se postupně staneme otupělými a chladnými. Právě naopak! Budeme mnohem víc schopni radovat se s těmi, kteří jsou šťastní, a cítit upřímný soucit s těmi, kteří truchlí.

        Budeme schopni lépe porozumět svým bližním a zažít skutečnou lásku k druhým na lepší a vyšší úrovni než ti, kteří se zatím ztotožnují s osobním. Je to tak proto, že všechna ta cvičení přísného pozorování a ovládání našich myšlenek a pocitů nám umožní relativně snadno přetvořit naše základní instinkty a emoce jako jsou sexualita, chamtivost, marnivost, závist, falešná pýcha a touha po moci na vyšší vlasnosti. Sexualita se přemění na lásku k bližnímu, chamtivost na opravdové vážení si materiálních věcí, závist na nesobeckost, marnivost na zdravé sebevědomí a falešná pýcha na upřímnou skromnost.

        Pokud chceme dosáhnout vysokých magických schopností, musíme si všímat nejen svého psychického stavu, ale také životosprávy, toho, co jíme a pijeme. Musíme jíst co nejméně masa a vyhnout se alkoholu, tabáku a všem druhům drog. Pokud je to možné, měli bychom spát s otevřeným oknem a ležet směrem od severu k jihu, bez polštáře nebo jen s maličkým polštářkem.

        Pokud chceme na duchovní cestě dělat co nejrychlejší pokroky, měli bychom strávit co nejvíc času v přírodě a dostat se do úzkého kontaktu s říší zvířat. Měli bychom se snažit objevit záhadné hybné síly, které působí ve zvířatech, a podobným způsobem si všímat i temných zdrojů lidské motivace. A v neposlední řadě bychom měli hledat spojitost mezi všemi různými druhy života stvořenými přírodou a význam, který je skryt v nich, kolem nich a nad nimi. Když objevíme toto pojítko, porozumíme řeči zvířat a významnu složek logosu, slova – písmen. Vždy bychom se měli snažit rozpoznat pravé vnitřní jméno věcí, síly skryté za písmeny, vztahy mezi zvukem, barvou, pachem, chutí a tvarem.

        Naším dalším velkým úkolem je naučit se svátosti mlčení. Musíme se naučit nechávat si své znalosti pro sebe. Neopovážíme se házet perly sviním, aby nebyly promarněny bez jakéhokoliv ocenění. Musíme se naučit mlčet také tehdy, když se v naší přítomnosti předvádí lidé s méně znalostmi a snaží se nás poučovat. To je zkouška naší marnivosti a pokory zároveň.

        Ale nesmíme se jen naučit mlčet tímto způsobem. Musíme se seznámit s těmi ohromnými silami, které se skrývají v tichosti. Musíme se naučit, že skrze mlčení začneme slyšet mnoho nového – kolik moudrosti můžeme získat krok za krokem. Když dokážeme mlčet v lese, ke svému velkému překvapení brzy zjistíme, že k nám začíná vše promlouvat. Stromy, květiny, list bodláku na břehu potoka, dokonce i samotný potok a váška poletující nad ním. Když se budeme procházet po vysokých horách, s překvapením objevíme, že se od nich můžeme leccos naučit, dokonce i od balvanů a útesů tyčících k nebesům. I ty k nám mohou promlouvat, když se naučíme udržovat posvátné ticho.

        A oceán! Kdokoliv, kdo kdy seděl v tichosti několik hodin na břehu moře, ví, jak neuvěřitelně hluboká je moudrost oceánu, jaká nevyčerpatelná pokladnice vědění je v něm ukryta. Oceán nám poví báječné věci o věčnosti, nesmrtelnosti, umění, lásce, životu – o Bohu! Když to zkusíte, budete ohromeni zjištěním, že ve chvíli, kdy jste zcela o samotě, sedíte v tichosti na břehu moře, na horách, v lese nebo v noci na poušti, nejste vůbec sami. A pak začnete chápat poustevníka, indického jogína, osamělého obyvatele pouště a uvědomíte si, že oni si dobrovolně zvolili život v ústraní a samotě, protože už déle nesnesli ten stav osamělosti mezi tolika lidmi.

        Někteří lidé si budou možná myslet, že se jedná jen o poetický závan představivosti, když mluvíme o řeči lesů, vod a hor. Ale nezapomínejme, že každý velký učitel lidstva, každý velký prorok, i ten největší ze všech, samotný Ježíš, si prošli velkou zkouškou svatého mlčení. Každý z nich odešel do osamělé pouště před tím, než uposlechli své volání a šli ho šířit mezi lidi, neboť právě tam na poušti, v tom velkém tichu, uslyšeli své vnitřní volání.

        Existují lidé, kteří žijí své životy obklopeni lidmi. Mají rodiny, rodiče a děti. Obecně řečeno jsou obklopeni lidmi dobré vůle, a přesto si přijdou zcela opuštěni, v jakési nemilosrdné pustotě. Jakmile se jednou naučíme zkoušce mlčení, nemůže se nám už něco takového přihodit. Kdokoliv i pouze jednou slyšel hlas ticha, bude vždy toužit po tom, aby ho mohl slyšet znovu. A kdokoliv slyší i rozumí hlasu ticha, se již nachází na prahu svatyně.

        Ten již dosáhl stupně, na kterém se probouzejí do té doby latentní nervová centra. Jeho duchovní oko je otevřené a on začíná vidět duši lidí kolem sebe, všude působícího ducha, kosmické souvislosti. Rozumí symbolickému jazyku Bible, ostatních svatých knih a velkých mystiků.

        Najednou si všímá, že jeho slova a skutky přinášejí jiné výsledky než slova a skutky průměrných lidí. Všímá si, že svou vůlí uvádí do pohybu větší síly, než tomu bylo dříve. Vidí, že jeho slova mají nyní takovou váhu, že si je lidé pamatují celé roky. Všímá si, že se na něj ostatní s důvěrou obrací, protože cítí jeho vyzařování neosobní lásky ke svým bližním – že jeho přítomnost vynáší na světlo dobro u hodných lidí a zlo u nízkých lidí, že v jeho přítomnosti lidi odhazují své masky!

        Zcela jasně cítí, že už se nemůže hněvat, protože vidí příliš hluboko do pohnutek, z nichž pramení každý skutek, a tak rozumí všemu a všem do takové míry, že si uvědomuje, že neexistují zlí lidé, jen nevědomí lidé, a ti dělají to, co se jen jeví jako zlo, ale co je ve skutečnosti jen jejich nevědomost.

        Všímá si, že jeho vlastní osud se začíná hýbat. Osud na jeho vnitřní transformaci reaguje vnější změnou. Tyto změny se samozřejmě jednotlivě liší případ od případu, neboť odpovídají okolnostem a karmě daného jednotlivce. Z tohoto důvodu se nedá obecně popsat cesta, kterou student musí od této chvíle jít, neboť je to velmi specifická individuální cesta. Ale kdokoliv jde po cestě k bílé magii, má v každém případě před sebou dost práce na mnoho let, i kdyby se chtěl jen držet toho mála, které získal na začátku.

        A kdokoliv úspěšně „absolvoval“ tento začátečnický stupeň, bude sám vnitřně vědět, jak má pokračovat. Neboť ve správný čas nám všem vyšší síly dají učitele, kterého potřebujeme a který nás povede v následující fázi vývoje. Vzpomeňme si na slova největšího učitele ze všech:

        „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává a kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.“

 

 za přeložení do češtiny děkuji panu  Janu Mendělovi

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode