Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Vesmírná protekce

Napsala a zaslala Marlen . Děkuji !

 

Vesmírná protekce :)))

 

I když skrze slzy a dav nebylo vidět tu osobu, co pronesla slova: „Co s nimi bude?“, zněl doznívající hlas pronesených slov jako ozvěna  do doby dospělosti... Dospělosti tří dcer.

Co ještě dní život přinesl, než tahle tři děvčata mohla pochopit v té době neznámý význam z hloučku se ozývající otázky...Anonymita dotazujícího se  je přímo úměrná hloubce otázky...

 

Tehdy 12 ti letá, 11 ti letá a 16 ti letá holčina spolu s tátou vyprovázely na poslední cestě svoji máti.

Pod nohama bylo slyšet vrzající písek umocňující závažnost situace v mezerách mezi jednotlivými kousky hudebního doprovodu...Tá- tadadadadá-tadadadaá-tádada...

 

O mnoho  a mnoho let později stejně jako každoročně jedeme na památku zesnulých položit věnec a vzpomenout.

 

Den je totožný s náladou a jedno s druhým se prolíná, když auto razí cestu lijákem a stékající déšť na kapotě tvoří prameny z dešťokrůpějí. Od samého rána prší a prší.

Náladu je opravdu na bodu povodně ...Neochota vůbec někam jet, doprovázená slovy, že je to stejně k ničemu takové každoroční ježdění 300 kilometrů jen tak, pro nic, za nic...lítost ještě zvětšuje.

V zadní části auta sedí dvě děvčátka, jednomu bylo nedávno 7, druhému 6 let.V  autě je sice teplo, a zdánlivě člověku nic neschází, jen ti rodiče, kdyby byli v klidu.

Táta ječí na mámu, že neví kudy má jet aby to bylo co nejkratší, máma zase odpovídá, že je to už vážně dávno, co odešla z tohoto kraje a navíc se od té doby komunikace změnily. Jsou tady zcela nové obchvaty města z nových asfaltových koberců. Nadjezd střídá podjezd a kdo by se v tom vyznal.Tím hůř, když prší  a zhoršuje se viditelnost.Směrové tabule se strácejí pod přívaly vody.

To se nobejde bez strašného řevu a nadávek řidiče.

Zastav mi, já nebudu tohle ječení poslouchat, raději půjdu pěšky než bych se tady dusila...

 

Auto zastavilo na krajnici, osoba v růžové bundě zůstala při kraji silnice a sledovala jak se auto vzdaluje a ztrácí na obzoru.

Kapky bičují tenkou bundu a vlezle pronikají do semošové kůže kozaček.Jen tak, jakoby spadla z nebe jde. Žádný deštník, žádná kabelka, nic...

MAMINKO, TY TO VIDÍŠ, TAK TAKHLE JSEM DOPADLA... Andělé, prosím vás pomozte mi do sucha. Zní stručná prosba a následují díky.

Auta ji míjejí , jedou jako o závod, který je předem vyhraný. Déšť nepolevuje. Jakoby žíznivá země vyprahlých konců Jižní Moravy radotně sála dary nebe.

Ještě není úplně mokrá až na kost.Spodní část oděvu zatím ještě hřeje, sem se voda zatím nedostala...

Při krajnici brzdy auta jedoucího v protisměru zakvílí jako na pozdrav.

Kam jdete? Ptá se řidič. Do Kobylí na Moravě – říkám k němu z pod promoklé kapuce. Sedejte, my vás tam vezmem.

Sedím porvé v životě v autě značky Mazda, rudě zařícím novotou a hlavně v suchu. Sympatický rozhovor dvou klučinů sotva dosahujících plnoletosti a jejich otázka na směr nás všechny rozesmála. Další výbuch smíchu nastal po mém prohlášení, že jdu do Kobylí na Moravě, což je samozřejmě opačným směrem.“To nám nevadí.“ Říká jeden z nich a mně je to přinejmenším podezřelé.

Že by něměli naspěch za svým cílem  a nepočítali na kolik je vyjde výlet na opačnou stranu než je jejich cíl?

Koukám, jak se rychle zorientovali,už projíždíme vesničkami, kde se dá jet místy jen krokem, jak se silnička klikatí. Louže plné vody se blýskají.

Za chvilku je před námi cedule :Kobylí na Moravě, a já odpovídám na otázku:,“Kde že to ta moje sestra bydlí?“

Ani se nenaděju a otevírám před domem mé sestry dveře od auta, abych vystoupila.Sestra se nevěřícně dívá z okna a hlavně se mne vyptává, kde mám muže a holky...

Po mém vylíčení situace se zmohla jen na větu:“Dobře aj tak, je to kretém“.

Rychle jsem se převlékla do suchého oblečení a sestra uvařila čaj.Nevěřícně si nechala celou příhodu ode mne znovu převyprávět a s řehotem sobě vlastním jsme čekaly na návrat výletníka s holkama. Přijel asi za dvě hodiny a hned se sestry ptal, kde jsem se tu vzala, když jsem vystoupila za Břeclaví na silnici trvdohlavě do děště – 40 kilometrů odtud...

Podotýkám, že v té době mobilní telefony ještě neexistovaly.

Dodnes děkuji Vyšší moci za pomoc. Říkám tomu Vesmírná protekce :).

 

 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode