Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Snílek

Lady_Carter

Letěla v prostoru jako Alenka, která spadla do zaječí nory. Kolem ní postupně proletěly stohy knížek (jen těch, které ona milovala), její zbožňovaná postýlka, její pejsek s neustále rozvrtěným ocáskem (doufala, že se mu nic nestane) a nakonec i její rodiče, kteří byli ovšem jen na fotce. Pak dopadla. Ne tvrdě, i přes to, že ležela na kamenných kočičích hlavách Naopak, měkce, jako by se hlavy proměnili v peří a ona do něj celá zapadla. Pomalu, opatrně vstala, upravila si svoji kupodivu čistou noční košilku a do ruky vzala věrného otrhaného medvídka, jejž jí vypadl z malé dlaně. Zvědavě se rozhlédla, protože odněkud se ozývaly zvuky hudby. Nebylo to daleko, vlastně se zdálo, že jí od hudby dělí jen dva malé roztomilé domky, které na ni shlížely otevřenými domky a mezi kterými se dalo projít úzkou uličkou. Rozběhla se k nim a dětské nožky ťapaly po hlavách. Zvídavým pohledem nakoukla za roh, odkud slyšela hudbu. Na chvíli ztuhla a pak vstoupila na velké náměstí, které bylo plné kejklířů, trubadůrů a, to hlavně, stánků s nejrůznějším zbožím. Hudba se zde podivně rozléhala a byla slyšet na každém místě stejně hlasitě, ale pokaždé pocházela od jiných hudebníků, kteří se navzájem nerušili. Pomalými krůčky obcházela stánky a všímala si jak zboží, tak prodávajících. U jednoho stánku například stála stará dáma ve vybraných šatech a prodávala slunečníky. U dalšího krásná elfka s kouzelnými květinami (to, že jsou květiny kouzelné, poznala hned podle podivného třpytu). Celý trh uzavíral mohutný kovář s dobráckým úsměvem, který před očima všech vyráběl podkovy, svícny a mnoho dalších kovových výrobků. Když si prohlédla celý trh, začaly se kamenné kočičí hlavy rozestupovat, až se nakonec holčička propadla mezi spárami.

S mírným žuchnutím přistála na paloučku, který protínala stroužka. Na druhém břehu se poklidně pásli jelínci a hned vedle nich se rozvalovali na skalní zítce obrovští lvi. To jí bylo divné. V encyklopedii psali, že lvi se vyskytují jen v Africe a tohle jako Afrika rozhodně nevypadalo. Holčička pokrčila rameny a usmála se. Třeba se jen spletli a lvi žijí i tady. Potichoučku je sledovala a ani si nevšimla, že se začíná šeřit a že se kolem ní prohání žlutavé světýlka. Najednou, naprosto znenadání, jí jedno z těch světýlek přistálo na rameni. Trochu se lekla a trhla sebou, ale pak si zvířátko začala se zájmem prohlížet. A co víc, nebylo to zvířátko! Byla to opravdická víla a vesele se na holčičku křenila. Ani necítila, že na rameni něco má. Podivovala se, jak byla ta víla lehoučká a také obdivovala její ladné pohyby. Holčička jí začala úsměv oplácet, ale v tu chvíli se víla ohlédla a vyletěla za svými družkami, které se uzavřeli do kruhu. Když k nim víla doletěla, začali všechny tančit. Ne tančit tím obvyklým způsobem, jak občas tančila její maminka s tatínkem, ale po vílím způsobu. Světélka se míhala po celém paloučku a víly vytvořili tu fontánu, tu vodopád a nebo rozkvétající růži. Jenže holčička je začala vidět tak…nějak z výšky a až v tu chvíli si uvědomila, že se vlastně vznáší. Zasmála se a dál stoupala ke hvězdám, zatímco se vílí tanec pod ní neustále zmenšoval, až začal být jen nepatrnou skvrnkou ve tmě. V tu chvíli se podívala nahoru. Měsíc se začal formovat na maminčinu tvář a hvězdy na tikající budíky. A pak už ji obklopoval jen její pokojíček a do tváře ji shlížela maminčina tvář.
„Tak vstávej, lenochu!“ Usmála se na holčičku.


Lady_Carter

zdroj liter.cz
 

 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode