Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Sensei ze Šambaly - ukázka z knihy

„…Zamýšlel ses někdy nad tím, kdo opravdu jsi? Koho ve své podstatě doopravdy představuješ? Zamýšlel ses nad tím, jak vnímáš okolní svět? A to ne z hlediska fyziologie, ale z hlediska života... Kdo jsi? Jak vidíš, jak slyšíš, proč cítíš, kdo v tobě chápe a kdo to vlastně vnímá? Nahlédni do sebe.“

A už se Sensei obracel i k ostatním a pronesl:

„Už jste se vůbec někdy zamýšleli nad nekonečností vašeho vědomí? Nad tím, co to je myšlenka? Kde se zrodí a kde mizí? Přemýšleli jste o svých myšlenkách?“

„No co by ne,“ zamumlal Andrej, „já přece pořád přemýšlím, nad něčím uvažuji.“

„To se ti jen zdá, že právě ty přemýšlíš, právě ty uvažuješ. A jsi přesvědčený o tom, že jsou to tvé myšlenky?“

„A čí by byly? Tělo je moje, takže i myšlenky jsou moje.“

„Tak je zkus sledovat, jestli jsou tvoje, aspoň jeden den. Kde se berou a kam mizí. Prohrabej se důkladně ve svých myšlenkách, co tam uvidíš kromě špíny? Nic. Samé násilí, samou podlost, jenom starost o to, jak si nacpat žaludek, jak si obléct moderní hadřík, ukrást, vydělat, koupit, ukojit pocit vlastní jedinečnosti. A to je všechno! Sám se přesvědčíš o tom, že myšlenky, které tvoje tělo zrodí, končí jen jedním, a to tvým hmotným zajištěním. Ale jsi takový i uvnitř? Pohlédni do své duše… a setkáš se s něčím nádherným a věčným, s tvým pravým ‚já‘. Vždyť celý tento vnější zmatek kolem, to jsou jen vteřiny… Uvědomuješ si to?“

Stáli jsme a mlčeli. Nečekaně se mi zdál tento obraz až bolestně známý. Už se mi to někdy stalo, všechno do puntíku: i tenhle rozhovor navlas stejný, i tahle louka, i tyhle jasné hvězdy a hlavně i tento velmi známý, měkký hlas, tento dobrý obličej… Přesně jsem věděla, že se to už někdy stalo. Ale kdy, kde? Ať jsem se snažila jakkoli, i když jsem hodně namáhala paměť, na nic jsem si nevzpomněla. Lehce jsem zatřásla hlavou, abych se pokusila aspoň nějak dostat z této slepé uličky svého vědomí a zpracovat skutečnost, která vyplula napovrch. A Sensei pokračoval:

„Prožili jste 16, 22, 30 let, no, dobře, tobě je skoro 40. Ale copak si někdo z vás pamatuje, jak je prožil? Ne, máte jen pouhé ubohé útržky, a ty jsou navíc jen spojené s emocionálním vzplanutím.“

„Ano,“ zamyšleně pronesl Nikolaj Andrejevič, „život tak utekl, že jsem ho ani nezaregistroval. Samé studium, samá práce a ještě nějaké nicotné rodinné, nekonečné starosti… A o sobě, o duši opravdu nemáte kdy přemýšlet, pořád se objevují nějaké naléhavé věci.“

„Přesně tak,“ potvrdil Sensei. „Myslíte na budoucnost, na minulost. Ale žijete přece v okamžiku, který se nazývá Teď. A co je to Teď – je to drahocenná vteřina života, je to dar Boží, který je nutné rozumně využít. Protože zítřejší den je krokem do neznáma. A není vyloučeno, že to může být váš poslední krok v tomto životě, krok do propasti, do nekonečna. A co bude tam?

Každý z vás si myslí, že má na Zemi spoustu času, proto jste nepřemýšleli o smrti. Ale je to tak? Kdokoli z vás může zemřít každou vteřinou, z libovolné příčiny, která na  straně jedné jakoby nezáleží na vás jakožto na biologické bytosti. Ale na straně druhé vy nejste pouhé biologické bytosti, jste Lidé, kteří v sobě mají částečku věčnosti. Až si to uvědomíte, pak pochopíte, že celý váš Osud máte ve svých rukou, velmi mnoho v něm závisí jen na vás samotných. A nejen zde, ale i tam. Zamyslete se: kdo jste, dokonalý biorobot nebo Člověk, materiální nebo duchovní bytost? Kdo?“

„No, člověk… asi,“ řekl Ruslan.

„No právě, ‚asi‘. A co to je ve skutečnosti člověk, přemýšlel jsi o tom? Pronikni do podstaty této otázky. Kdo v tobě cítí, jak se pohybuješ v prostoru, kdo hýbe tvými končetinami?  Jak v tobě vznikají emoce, proč vlastně vznikají? A nesvaluj hned něco na někoho, kdo se tě dotknul, kdo tě urazil nebo naopak jsi ty záviděl, byl škodolibý, pomlouval. Copak to z tebe mluví duchovní princip?

Najdi v sobě křišťálový pramen své duše a pochopíš, že všechno toto hmotné pozlátko – auta, byty, chaty, postavení ve společnosti – všechny tyto hmotné statky, při jejichž dosažení strávíš celý svůj vědomý život, jsou jen prach. Prach, který se v tomto pramenu okamžitě promění v nicotu. A život ubíhá. Život, který můžeš využít k proměně na nekonečný oceán Moudrosti.

Vždyť v čem spočívá smysl života, zamýšlel ses nad tím někdy? Nejvyšší smysl života každého jednotlivce spočívá v poznání své duše. Všechno ostatní je dočasné, pomíjející, prostě jen prach a iluze. Jediná cesta, jak poznat svou duši, vede přes vnitřní Lásku, přes mravní očištění svých myšlenek a přes zcela neotřesitelné přesvědčení, že tohoto cíle dosáhneš, tedy skrze vnitřní víru... Dokud z tebe ještě sálá život, nikdy není pozdě poznat sám sebe, najít v sobě svou podstatu, svůj svatý, životodárný pramen duše… Vyznej se sám v sobě a pochopíš, kdo opravdu jsi.“

Po tom všem, co jsme viděli a slyšeli na této meditaci, jsme měli vážně o čem přemýšlet. A hlavně já, která jsem měla život na vlásku. „Bože, to jsou přece odpovědi na mé otázky, které jsem tak dlouho hledala. Copak je tato geniální rovnice pro dosažení nesmrtelnosti opravdu tak jednoduchá: Ovládat své myšlenky, Věřit a Milovat. Copak pomocí toho dosáhnu spásného břehu, kraje věčnosti, ze kterého už pohlížejí nesmrtelní, ti, kteří poznali sebe, svou božskou podstatu?! Copak mé „já“ se může vytrhnout z kostnatých pařátů Smrti? I když si už nestihnu „vybojovat“ své tělo, stejně se budu moct stát svobodnou nebo přinejmenším připravenou na setkání s Neznámem.“ Při těchto myšlenkách mě zavalila nebývalá vlna inspirace, jakýsi vnitřní příval sil. A rozhodla jsem se nic neodkládat na zítřek a začít pracovat okamžitě, teď hned. Protože kdo ví, co mi přichystá další den.

Nejdřív jsem se snažila vyznat se ve svých myšlenkách. Ale bylo ve mně tolik horlivosti, takové nadšení, že jsem se nemohla soustředit na nic konkrétního, protože všechny myšlenky na materiálno při takovém náporu jako naschvál někam zmizely. Tehdy jsem se snažila vypořádat se svými pocity. A až tady jsem si všimla, že mě tak pohltil obsah mého vnitřního já, že jsem se dokonce i na okolní svět začala dívat zcela jinak. Byla to jakási nová představa, nový dosud neznámý pohled na staré, a jak se říká, pod kůži zaryté problémy.

Nové vidění mě obklopovalo ze všech stran jako kokon, odtrhávalo mé vědomí od šedé všednosti a jejich drobných starostí. Budilo to takový dojem, jako bych já existovala sama za sebe a svět také sám za sebe. Víc než to, poprvé jsem uviděla z jiného pohledu, jak funguje mé tělo. Vykonávalo jakési obvyklé činnosti, jako autopilot: automaticky přišlo domů, automaticky se osprchovalo, automaticky pojedlo, automaticky odešlo do svého vymezeného koutku, tedy do pokoje. A pravé „já“ jej v tu dobu pozorovalo a myslelo jen na své spasení. Tento malý objev mě ohromil. Zjistila jsem, že je ve mně pravé „já“ a jakýsi tělesný „autopilot“.

Ale dál to bylo ještě zajímavější. Ještě jednou jsem si v mysli přehrála rozhovor Senseie a připomněla jsem si jeho slova: „Přemýšleli jste o tom, jak se pohybujete v prostoru, kdo pohybuje vašimi končetinami?“ Pohlížela jsem na sebe už pod novým úhlem pohledu a přemýšlela jsem: „No, ale opravdu, kdo to ve mně hýbá končetinami: ‚já‘ nebo ‚autopilot‘?“

Podívala jsem se na svou otevřenou dlaň a rozhodla jsem se provést menší, jednoduchý experiment. Pomyslela jsem si: „Musím sevřít a rozevřít prsty.“ Moje ruka to poslušně provedla. „A teď nebudu hýbat prsty.“ Ale pak se ve mě objevila nějaká bláznivá myšlenka: „A tak je přece jen sevřu.“ Moje prsty se pod vlivem tohoto „příkazu“ opět sevřely a rozevřely. „Helemese!“ podivila jsem se. „Kdo to ve mě myslel? Kdo další vládne mým myšlenkám?!?“ Silou vůle jsem si ještě jednou, ale už vytrvaleji a cílevědoměji pomyslela: „Nebudu hýbat prsty. Tak to chci a tak to bude.“ Bylo to zajímavé, ale ruka se ani nezachvěla. A tamta malá, mizerná, bláznivá myšlenka jakoby ani vůbec nikdy neexistovala. „No tak to jo!“ podivila jsem se ještě víc. „Takže když se úplně nesoustředím, tak mi někdo začíná potají vést mé vědomí a tělo podle svého uvážení. A když přísně kontroluji myšlenky, pak ten někdo někam mizí beze stopy. To jsou věci!“ No, nicméně jsem se zaradovala této nově objevené skutečnosti tak, jako by se mi podařilo odhalit špióna v mé nejtajnější části, který se dlouhá léta pečlivě maskoval. „Ano, tento ‚chytrák‘ je mnohem nebezpečnější než tupý ‚autopilot‘. Musím být ostražitější!“

To se lehce řekne, ale hůř dělá. Když jsem začala provádět meditace, tak jsem pochopila, že tenhle „mazaný lišák“ nejednou navštívil mé myšlenky, když jsem se nesoustředila, a zvláště často když jsem se koncentrovala na meditaci, stále odpoutával mou pozornost na vedlejší věci. Všechno to dělal tak šikovně, tak logicky, že jsem ani já sama nechápala, kdy jsem se přestala soustředit. Při prohloubené a přesné koncentraci myšlenek na meditaci, „mazaný lišák“ mizel. Stačilo jen malinko polevit v této kontrole a on se okamžitě objevil znovu. „Ty mizero! Drzý a dotěrný,“ pomyslela jsem si a snažila se už po několikáté soustředit na meditaci. Když jsem ukončila meditaci, pochopila jsem, že proti tomuto nepříteli číslo jedna nebude jen tak snadné bojovat. „Budu se muset zeptat Senseie, jak můžu najít zbraň na tohoto chytráka,“ pomyslela jsem si, když jsem usínala. „Jinak mi všechno zničí.“

Následující ráno, když mé vzplanutí emocí oproti včerejšku trochu pohaslo, znovu jsem se začala pozorovat ze strany. Tělo se opět  nějak odtrhlo od teplé postele a začalo automaticky vykonávat každodenní ranní pohyby a chystalo se do školy. Můj rozum, jak se mi zdálo, ještě sladce dospával, a proto se mi vůbec nechtělo o ničem přemýšlet. Když jsem šla obvyklou cestou do školy, přes městské náměstí, vychutnávala jsem si okolní ticho, ranní svěžest, šustění spadlého listí. Velice se mi líbil tento stav, stav jakéhosi smíření. Můj rozum spal, tělo šlo určeným směrem a vevnitř mi bylo prostě krásně a pohodlně. Cítila jsem, že to bylo mé pravé „já“.

Ale ve škole se situace prudce změnila. Zapojila jsem se do koloběhu událostí, informací, emocí. V důsledku jsem se definitivně ztratila ve svých myšlenkách, protože tekly plným proudem a bylo je těžké roztřídit na ty, které jsou moje a které cizí. V takovém šíleném rytmu uběhl den.

...........„A proč si myšlenky někdy absolutně protiřečí? Mě se to někdy taky stává, že se zamotám do svých myšlenek.“

„Řekněme to takhle, v lidském těle je duchovní podstata neboli duše a materiální podstata neboli fyzická, tělesná, říkejte tomu, jak chcete. Lidský rozum představuje bitevní pole těchto dvou podstat. Proto ve vás také vznikají různé myšlenky.“

„A kdo jsem pak ‚já‘, když jsou mé myšlenky cizí.“

„Nejsou cizí, ale tvoje. Ty jsi ten, kdo je poslouchá. A podle toho, kterou z nich si vybereš, takovou budeš mít povahu. Pokud dáváš přednost myšlenkám materiálného charakteru, pak budeš zlý a budeš škodit, pokud budeš poslouchat rady své duše, pak budeš dobrý člověk, lidem s tebou bude příjemně. Volba je vždy jen na tobě: buď jsi despota nebo svatý.“

„A proč se mi stalo to, že moje nadšení ze zkrocení hněvu vyvolalo pocit hrdosti a   velikášství. Vždyť jsem udělala jakoby dobrou věc, ale myšlenka se dostala na úplně jinou stranu?“ zeptala jsem se.

„Obrátila ses k duši a tvé přání se vyplnilo. Když byla oslabena kontrola, pak v tobě převážila materiální podstata a zvítězily tvé oblíbené egoistické myšlenky, přičemž sis toho sama ani nevšimla. Líbilo se ti, že tě chválí ze všech stran, že jsi tak šikovná, rozumná a tak dále... Neustále se v tobě odehrává boj mezi dvěma podstatami. A na tom, na čí stranu se postavíš, závisí tvá budoucnost.“.....

přepsáno z knihy ze Sensei Šambaly od Anastasia Novych

 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode