Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Na dně nelze zůstat pořád

Mila Rejlková  

Jela jsem tramvají, koukala z okýnka na hladinu Vltavy a měla vztek na ostatní spolucestující, protože mi připadali naprosto v pohodě, vyrovnaní – nebo aspoň smíření s osudem –, a hlavně jsem jim záviděla, že netrpí pocitem, že by neměli smysl.

Že vědí, nebo aspoň podvědomě tuší, že mají tady na Zemi a v této společnosti, do níž se narodili, svoje nezastupitelné místo, a že jejich život je naprosto v pořádku a oni jsou v pravý čas na pravém místě.

Což ze sebe jsem takovýto pocit rozhodně neměla. Připadala jsem si zoufalá, bez naděje, bez nejmenší možnosti se z toho dostat. Na všechno jsem kašlala, bylo mi jedno, co se mi stane, co se mnou bude.

Procházela jsem se třeba pozdě v noci opuštěnými ulicemi a parky, tajně doufala, že mě třeba někdo přepadne a zabije, když už sama sebevraždu spáchat nedokážu, protože na to nemám odvahu. Chtěla jsem, aby mi někdo pomohl.

Nebo jsem si kupovala lahve vodky a doma o samotě pila a pila a pila, dokud jsem neusnula na gauči v obýváku. Ráno po různých večírcích, které jsem kdy v mládí proflámovala, mi druhý den dopoledne bývalo špatně, bývala jsem unavená¨a ospalá, ale po tomto programovém opíjení nikoli.

Probudila jsem se a hlavou jasnou (respektive plnou vlastní deprese a zahleděnosti do svého utrpení) a viděla před sebou další den, který musím nějak přežít.

Minuty i vteřiny byly k nevydržení. Čas se vlekl i letěl zároveň. A já netušila, co by mohlo přijít, aby mě to aspoň dočasně rozptýlilo.

Pak jsem byla i u psychiatra. Dal mi sice prášky na spaní, ale řekl mi, že jsem silná osobnost a že ze šílenství nemusím mít strach. Tím mě neuklidnil, naopak sebral poslední naději. Co si teď počnu, když ten můj mozek nejde nijak vypnout?

Ano, já vím, to, co se stalo mně, se stává spoustě lidem. A taky nějak musejí žít dál. Já to vím, protože jsem racionálně uvažující ženská, která byla vždycky pánem svého soudu, jenže když je v tom člověk sám osobně zainteresovaný, vypadá to úplně jinak.

Uvědomovala jsem si také, že jsou na tom mnozí mnohem hůř, že jiní jsou v mnohem beznadějnějších a bezvýchodnějších situacích, jenže toto vědomí mi od mé bolesti nijak neulevovalo.

Před měsícem mi zemřel manžel, s kterým jsme celkem spokojeně žili téměř čtvrt století. Když jsem jako v tranzu vyřídila všechny formality a spočinula doma, zavalila mě příšerná prázdnota. Co mě ještě čeká?

Plánovali jsme si, že až nám děti odejdou z domova, budeme více jezdit na výlety, dopřejeme si více dovolených v zahraničí. A teď jsem tu bez něj, jen sama se sebou.

Ano, umím řídit auto, o které se on staral. I údržbu zvládnu, v servisu mi pomůžou.

Jenže se v noci probouzím a jsem v posteli sama. Není koho vzít za ruku, ke komu se přitulit. Není nikoho, kdo by mi dodal odvahy a řekl, že všechno bude lepší, že se z toho vyspím, že z toho špatného snu už brzy procitnu.

Mám také kde bydlet, což je další jistota, jenom kdyby mi náš byt neustále nepřipomínal jeho pohyby. I jeho vůně tam pořád zůstává, i když jsem se ji statečně snažila přebít kouřem z cigaret a těžkým pachem studeného dýmu a popele. On nikdy nekouřil… A umřel mi dřív než já.

Kup si psa, radila mi kamarádka. Jenže jak? Copak bych se o něj dokázala postarat, když se nedokážu postarat ani sama o sebe? A je pro mě nesnesitelná námaha proplácat se dnem od rána do večera?

Do práce jsem také chodila jenom občas, když jsem zrovna nebyla opilá, nebo pokud jsem neměla oteklé oči od pláče. Neměla jsem pravidelnou pracovní dobu, učila jsem jako externí lektorka němčiny a dávala soukromé hodiny.

Naši dva kluci, kterým je dvacet tři a dvacet, už s námi v posledním roce nebydleli. Ten starší se odstěhoval k přítelkyni a ten mladší odjel studovat do zahraničí. Jak jsme se na to s Karlem, mým manželem, těšili, až nebudeme mít tolik povinností ohledně dětí!

S Karlem jsme byli svoje první lásky, vlastně i poslední. Brali jsme se, když nám oběma bylo osmnáct, protože jsme čekali dítě. Ale nikdy jsme se nechtěli rozvádět! Vždycky jsme nepříznivé období nějak přečkali, podařilo se nám to přežít a najít k sobě zase zpátky cestu.

Bože, jak mi chybí! Vždyť já celý život nevěděla, co to je být sama.

V té úzkosti jsem se chtěla zabít, jenže jsem ve finále dostala strach, že by se mi to mohlo nepovést a já bych tu zůstala zmrzačená a odkázána na pomoc druhých lidí, že bych byla na obtíž. Svůj problém bych si tím nevyřešila, a navíc problémy způsobila někomu jinému.

Upít se mi taky nešlo, protože ke konci jsem pak do sebe lila jednu sklenku za druhou a pořád byla střízlivá, jen jsem se motala a viděla dvakrát. Ale mozek mi pořád fungoval! Bylo to vlastně jako takové malé, dočasné zmrzačení…

Ještě mě v tom zoufalství napadlo, že bych mohla zešílet. Jenže jak jsem se na to začala soustředit, jak jsem začala svoji mysl rozpouštět a vyprazdňovat, něco se ve mně začínalo smát. Nejprve potichu a nenápadně, pak už i nahlas. Začaly mě napadat různé blbiny, kterým jsme se s Karlem smávali, a já dostala chuť je s někým sdílet.

Jenže pak jsem si přišla moc rozjařená, což se na vdovu nesluší, a nakázala si smutek.

Konečně přišel pláč. Slzy mi tekly po tvářích jak skleněné loďky, já nahlas vzlykala. Bylo mi úplně jedno, zda mě uslyší sousedé.

Uvědomila jsem si, že to je úplně poprvé, co jsem po jeho smrti byla schopná plakat. Celou dobu jsem se držela, byla statečná, rozumná ženská, kterou ve mně měl tak rád a jakou chtěl po svém boku mít.

Stala se ze mě najednou slabá křehotinka, bezmocná, ufňukaná. Karel pohrdal hysterkami i příliš přepjatými ženami, a já se najednou takovou stala. Vždyť už mi vlastně nejde o to, abych se mu líbila, abych ho nezklamala. Už ho zklamat nemůžu, když tu není.

Konečně mohu být sama sebou, taková, jaká skutečně jsem. Ale???

Toto poznání mě nesmírně udivilo, byl to hrozný šok. Měla jsem pocit, jako bych se rouhala, jako bych páchala nepředstavitelný a neodpustitelný hřích. Vždyť jsme s Karlem byli šťastní a spokojení, jakto že mě nyní napadá, že mě vlastně omezoval a nedovoloval mi být sama sebou?

A pak mi vzápětí došlo, že ta prázdnota, která se ve mně po jeho smrti vytvořila, může být něčím novým zaplněna. A možná i něčím lepším, než co jsem doposud poznala. Dokonce mi kdesi vzadu v hlavě probleskl jiný muž, což jsem zase hned zaplašila, to by bylo snad ještě větší rouhání, ještě větší hřích…

Ale ta myšlenka se neodbytně vracela, tak jsem ji nechala být a dovolila jí se rozvinout. Vždyť přece žádné cizí muže nevyhledávám, netoužím s nikým vlézt do postele, a tohle je jenom nějaká fantazie, která mi přináší útěchu, tak proč bych ji od sebe odháněla?

Vždyť už nic od života nečekám, nedělám si žádné plány ani si nic nevysnívám, tak proč by mě vlastně nemohl život něčím příjemným překvapit? Vždyť je to logické. Když nelpíme na něčem, co bychom chtěli mít nebo dělat, dovolíme tím ostatním možnostem, aby přišly na náš práh.

Ta prázdnota, ta nezměrná tůň ničeho, bez tvaru i obsahu, přece nemůže trvat věčně. Chtěla jsem ji zahubit, zničit, vypálit alkoholem, šílenstvím. Nepodařilo se mi to. Musím tedy fungovat dál, to byla jediná myšlenka, která ve mně přetrvávala.

Jako zázrakem mi hned druhý den po té, co jsem zjistila, že prostě musím žít, protože se nedokážu zahubit, přišla do poštovní schránky pozvánka na koncert do Goethe institutu, kam jsme s Karlem nikdy nezašli, přestože pozvánky od nich mi chodily pravidelně. Šla jsem tam. A seznámila se se zajímavou ženou, která si se mnou povídala. Možná to díky ní jsem si začala tyto věci uvědomovat.

Za ta její slova o tom, že žádná prázdnota nemůže dlouho existovat, protože by se tím vytvořila nerovnováha v celém vesmíru, jí zůstanu navěky vděčná. Díky jim jsem se začala zvedat ode dna, protože jsem si uvědomila, že když člověk dopadne na úplné, pevné dno, musí začít stoupat, protože klesat již není kam. A to i tehdy, když se o to silou vlastní vůle mermomocí ze všech sil snaží.

A budu jí vděčná také za názor, že když něco očekáváme, býváme tím většinou zklamáni. Že je lepší otevřít se všem možnostem, i těm, do kterých se nám vůbec nechce, protože pořád existuje náhoda, že nás může naplnit třeba i něco lepšího, než v co jsme doufali.

Mám pocit, že právě toto se mi stalo. Jsem živoucím svědkem, že zázraky se dějí, jen si je někdy představujeme docela jinak, než jak se ve skutečnosti projeví.


zdroj: cestydusi.cz

 

 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode