Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Hvězdné esence

Celé mé bytí se natahuje k obloze plné hvězd. “Milovaní bratříčci a sestřičky z dalekých galaxií, Vesmírní sourozenci, je vůbec možné, abyste mne z tohoto hutného, časem a prostorem ovládaného místa slyšeli?” Z mého srdce vytryskává proud světla, aby vytvořil most mezi mnou a mým Domovem. Z mých očí stékají slzy smutku z tohoto iluzorního stavu odloučení. Cítím naše pouto, ano je stále zde. Žádné rozdíly ve frekvencích, jež nás klamně dělí, nemohou zničit světelné spojení z našich srdcí. Paprsky něhy, lásky a porozumění naplňují celou mou bytost, hladí tvář mé vnitřní bolesti z osamocení. Kdy se k Vám opět navrátím? Kdy skončí má pouť v této podivné oblasti existence? Prosebně hledím na oblohu - v tom jedna hvězda zajiskří. Ano, vzpomínám si, musím zde nejprve Zazářit, abych zde zanechala světelné semínko z mého Hvězdného domova. Ale vy vůbec netušíte, jak je to tu odlišné! Světlo nebes zde není vnímáno většinou bytostí. Jejich touha po probuzení světelné jiskry v nich je zcela mizivá! Jejich srdce jsou zmražená strachem, bolestí a nevědomím. Dokonce se rozčilují a někteří i zaútočí, když se jim snažím roznítit žár v jejich ledovém nitru. Je tak bolestné se zde pohybovat mezi tak zvláštními bytosmi. Jak jen mám zářit, když ve mně stesk po Domově narůstá? Jak mám sdělovat Božské principy, když odpovědí je jen posměch a nepochopení? Můj dech se proměnil ve vzlykot a má tvář byla mokrá, jakoby se zde zrovna prohnala silná bouře. Tolik jsem toužila se navrátit zpět... ale cítila jsem, že i přes mou vnitřní bolest, nějaká část mě stále v sobě chová naději, že můj úkol zde stále ještě mohu naplnit, a že i tyto slzy a smutek jsou součástí uskutečnění vyššího záměru. Obloha se vyjasnila a všechny hvězdy se třpytily jako kapky rosy na pavučině, osvícené stříbřitým měsíčním světlem. Ach ano, vím, jste zde se mnou, ikdyž se vše zdá být tak oddělené. Musím neustále udržovat na paměti naše spojenectví, naše souznění - a ačkoliv zde musím kráčet v temnotách a mezi ledovými pohasnutými jiskrami světla, má niterná touha projasnění zdejších koutů dimenze nesmí být zničena - tím by mi hrozilo mé uvíznutí zde... a mé zapomnění... a to se nesmí stát...

Mísí se ve mně hluboká vděčnost, láska, ale i křehkost při pohledu na ještě dlouhou cestu přede mnou. Pomalu zavírám oči, s tváří stále obrácenou k nebesům, z nichž padají chvějivé hvězdné esence, aby polechtaly mou tvář a rozesmály jej. Hvězdé paprsky mnou prostupují, jakoby se všechny hvězdy spojily do jednoho silného proudu světla, aby mne obklopil jako silný pilíř, o nějž se celé mé bytí opírá a posiluje se pro další kroky na mé zdejší cestě. Jsem prostoupena Světlem, jež všechen smutek, bol a beznaděj rozpouští a naplňuje mě touhou po tvoření a rozsévání hvězdných semínek zde na Zemi. Mé fyzické tělo jakoby se rozšiřovalo a já z něj ztrácím vědomí... a... padám... Kam? Kde se to ocitám? Nemohu se rozpomenout... toto místo mi je tak známé, ale kdy jsem zde byla? Ach ano, již si začínám vzpomínat - jsem na počáku mého záměru úkolu pro Zemi, před příchodem do dimenze Země, ale přitom již v jeho uskutečnění, v budoucnosti. Samozřejmě! Čas je jen iluzí! Minulost i budoucnost jsou Jedním - jsem v Záměru a jeho okamžitém naplnění! Toto byl plán pro Zemi - pozdvihnout ji k vyššímu stavu vědomí, k většímu záření kosmického světla lásky. Jsem ve sféře, kde myšlenka je v jejím okamžiku vzniknutí již jejím uskutečněním! Ano, nesmím to vzdávat, nesmím se nechat oklamat iluzí nevědomí, jež na Zemi panuje. Je nás mnoho, kteří sem přišli s tímto záměrem, byli jsme dobrovolní vyslanci z vyšších sfér - je to pro nás cesta za dobrodružstvím, poznáním a působením pro vývoj, jež je Božským záměrem. Nesmíme se nechat zatížit nevědomím a ztrátou víry v možnost naplnění tohoto vznešeného úkolu - jediným, co nám v tom brání je naše přesvědčení o nemožnosti. Běžím k Vám všem, které zde poznávám, objímáme se v posvátém kruhu spojení, jsme posilněni naším spojením a opět se dobrovolně vracíme zpět na Zemi - klouzáme po paprsku spojených hvězd... a probouzíme se opět na této zvláštní planetce, v tomto tak zdánlivě hustém prostředí plném tmy, ale také výzvy a možnosti nových poznání. Začínám opět vnímat své tělo, toto roztomilé a zvláštní vozítko pro ducha v pozemské hmotě. Cítím šimravý pocit u srdce a chce se mi smát. Jak krásný pocit, smích. Ano, vždyť zde nejsem sama - je nás mnoho, kdo přišli s tímto úkolem. Směji se a děkuji hvězdám a mým hvězdným sourozencům, že mne opět probudili a podpořili, v okamžiku, kdy jsem začala upadat do temných sfér smutku, beznaděje a pocitu odloučení a osamocení. Jsem naplněna radostí z poznání, že zde nejsem jedniná v temnotách, kdo má rozsvicet světla - a ať již moji sourozenci nosí jakékoli převleky fyzických těl, ať již jsou jakkoliv daleko ode mne na této planetě, vím, že jsme zde spolu a rozsvícením a zazářením pomáhám i jim, a oni zase mně... A ti naši milovaní, co nás pozorují z Domovských hvězdných sfér se těší z našeho činění a učí se naším poznáváním zde... Neboť jsme JEDNÍM - ač jednotlivými jednotkami božského vědomí... na divoké cestě za objevováním stvoření...

Pomalu zdvihám své tělo ze země, po tom, co padlo přílivem silného proudu světla. Rozhlížím se a nikoho blízkého nevidím. Kráčím nočním městem, temnou uličkou - z níž je vidět pár hvězd... jen malým mrknutím na ně kouknu a usměji se, abych jim vyjádřila své díky... Hledím už daleko před sebe, kráčím ve fyzickém těle, kolem mne domy a potulující se lidé nočním městem, hledajíc cosi, co ani sami netuší. Celé mé bytí září jako obrovská hvězda a já se již nebojím otevřít silný proud lásky, aby mnou protékal a pronikal vším, co mne obklopuje. Mé oči září jako žhnoucí láva, propalují temnou strustku nánosů nevědomí, jež tato dimenze všude obsahuje, pronikám vším co potkávám - nebojím se již tmy ani hutných pomalých frekvencí - neboť síla hvězdných esencí ve mně vše očištuje a pozdvihá. Spojuji se se vším, aby se vše stalo Mnou - tedy Světlem Lásky, Moudrosti a Síly - Vysokými frekvencemi Existence.

V zajetí touhy, strachu, myšlenek spojených s událostmi, lidmi či situacemi... Unášená vírem životních událostí, zcela ztracená sama sobě, propůjčující svá křídla svobody Vědění silám touhy a nevědomí... Smích střídá pláč, radost smutek... Zdánlivě nekonečná houpačka mezi bolestí a rozkoší ze života. Jako kyvadlo jsem procházela extrémními výkyvy - jednou toužíc po tomto, pak zase po něčem jiném, neustále očekávajíc či majíc přesnou představu o tom, jak věci v mém životě mají vypadat či se prolínat. Chvilková extáze radosti byla pouhou náhražkou Pravé radostné extáze Bytí, jež se nachází nad nad těmito výkyvy, v nitru či také v tom nejvyšším bodu... nás samých, ve Zdroji. Jakou mají důležitost události, jimiž procházíme, když ne tu, aby nás přivedly k pravému vnímání Života v nás, ke vše naplňující esenci bytí... Upnutí se na místa, situace, osoby či cíle je pouhým lákadlem, které nás odvádí od Nás samých. Je tak svůdné nechat svou pozornost neustále zaměstnanou svými cíly, touhami, osobami, místy... ale ten, kdo u toho není spojen s principem života v Sobě a ve Všem, je pouhým otrokem svých vlastních sítí, které se v nevědomém zoufalství snaží rozmotat a z nichž se snaží dostat, ač zcestným úsilím?

Nyní vnímám, že vnitřní Láska a Radost nejsou syceny vnějšími událostmi, ale silou napojení na zdroj v našem nitru. Strach a touha vlastnit, či očekávání a mé projekce byly tím, co mne drželo spoutanou a zabraňovalo mi prožívat skutečnou podstatu bytí ve Mně.

Teď jediná touha ve mně probouzí se a žhne, a to přinést toto poznání do vědomí druhých, přinést slast svého prožitku Božství do zdejšího světa.

Kolik sítí ještě budu muset rozmotávat? Kolik napojení mne může ještě svazovat a zabraňovat mi prožívat původní šablonu principů Bytí - tj. hlubokého vývoje v radosti, lásce a blaženosti, a v souladu se všemi a vším? Nesním zde? Vždyť tento svět duality určitě zase něco vymyslí, aby duši dostal do stinného kouta... Ale ne, jakmile najde toto své vnitřní světlo, živoucí puls dechu lásky, může jím přetavit na světlo cokoliv... Ano, události mohou zasáhnout to vnější ve mně, ale stále zde bude poznání Života... a to jistě obrátí vše k dobrému... Vždyť záměrem stvoření nebylo utrpení, ale blaženost ze zakoušení sebe sama a tvoření... Jistě, existuje moc, již někteří chtěli získat, a vytvořili tak těžké matrice systémů stvoření, chtěli uvěznit duši do uzamčených dimenzí... ale netuší, že tento jejich prožitek moci jim může vydržet jen dočasně... a pak se obrátí proti nim, aby pochopili, co činili... Cílem je přece jen poznávání, objevování, rozšiřování se...

Ponořená do vln příboje života, čekám na svůj osud, jenž mi náleží, jenž má být naplněn. Trmácím se? Či jsem snad nesena? Zajisté záleží na mém pohledu na věc. Naše cesty byly rozděleny mučivými drápy nevědomosti a zloby, nebeský sen ráje proměnil se v temnou netopýří jeskyni. Setkáme se ještě někdy? Proč klást tuto otázku, když vše je již zde... i nyní, když tu nejsi, cítím, že láska spojuje nás někde v těch sférách, kam kyvadlo duality nedosáhlo. Toužím, a přesto jsem v klidu, neočekávám nic... i v temnotě jeskyně mé vniřní světlo lásky proměňuje vše ponuré v ve svět naplněný paprsky duhy. Vše je zde tak zdánlivé - jen pouhým odrazem toho, co máme v sobě... jsi tedy vůbec skutečný? Stalo se to vše, nebo jsem snad jen snila? Vzpomínka za vzpomínkou valí se do mého vědomí, kam to vše zařadit? Co mi jen chějí sdělit? Dávné doby, jež se zdají tak blízké a známé, snad skutečnější než můj současný život. Objevují se, aby mi přinesly poselství pro můj život zde a nyní, v tomto čase a prostoru, v němž jsem se tak záhadným způsobem ocitla? Pomohou mi nalézt smysl naší lásky, jež se nachází v úskalí a temnotě, omotaná dávnými pavučinami, které jsme sami vytvořili?

Chápu, naše nevědomé činy nás dovedly do temnoty. A přesto i zde, v této temnotě, cítím, že vše mělo být jinak... či mohlo být jinak... Snad každý z nás musí nejprve sám prozřít a překonat svou vlastní nedokonalost a prozářit stinné kouty své duše, než nás proud života opět přivede k sobě, a v lásce a moudrosti bude moci být dokončen náš úkol...

Byli jsme si dokonalým zrcadlem a sloužili si jako nejpřísnější zkoušející ... ty jsi však zrcadlo chtěl rozbít, už jsi neunesl SVOU VLASTNÍ tvář, již jsi spatřil v mém zrcadle... Snad tvá duše nalezne prozření a světlo poznání... Není třeba si být přítěží, závažím a stahovat se dolů... Víš, jak miluji létání, a tak mne už nespoutávej... už to ani nemůžeš udělat... jen bys tak poutal sám sebe... Já ti dávám volnost a věřím proudu...

Mé poznání je silnější a hlubší... Neuznával jsi a nedokázal jsi přijmout hloubku ženství ve mně... měl jsi z něj strach... Neviním tě z toho, jen teď už vím, že to má síla, a ne křehkost tě děsila. Nyní letím volná jako pták, na silných křídlech a svobodná ve své mysli... Miluji... hluboce miluji... Sebe... Já... vše naplňující Život... a ty jsi v něm... a tak tě také miluji... ale již nejsi a nebudeš více překážkou mé Lásce k Bytí... k tomuto božskému stavu milování, neboť nyní vím, že láska mezi mužem a ženou má být klíčem k této Všezahrnující Lásce, pulzu života, a ne její překážkou... Mohlo to tak být, ale zvolili jsme si zřejmě prožívat temnou stranu našeho spojení... ale i právě to je na této dimenzi bytí pozoruhodné... poučné... A toto poznání, ač bolestné, nám pomůže se ještě více obrátit ke Světlu lásky... a být jisti... A tak ti děkuji...

(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - www.reiki-centrumpraha.cz )

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode