Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Dobrodružství

Jako malé ptáče odlétla jsem na svůj let za poznáním... Je tu toho tolik k vidění! Vše mě láká a chci se spojit se zdejším světem... vše je zde tak jiné, zvláštně pevné a vzdorné… líbí se mi to... chtěla bych to tu poznat, chtěla bych to tu ochutnat... chtěla bych si na chvilku zkusit, jaké to je, zde Být... chtěla bych pak Doma vyprávět vše, co jsem zde zažila... Ach ano, jen na chvilinku, nechte mne krátce ochutnat... jen malé sousto, jen přičichnu...

A najednou se snáším k zemi, k této pevné zvláštní hmotě... obklopuje mne silná zář, neboť vše je zde jaksi jiné, z jiného světla... a mé světlo zde září jiným leskem... nebojím se, je to tak dobrodužné! Ach, první bytůstka, kterou zde potkávám! Rozkošné stvoření, chtěla bych si s ní pohrát. “Kdo jsi!?” zamumlala na mne tato bytost zvláštními tóny... v její mysli jsem cítila, že se mne bojí. Neustále hleděla na má křídla. Ach tak, ona se bojí mých křídel? Ne, ona se bojí mé záře. Zakrývá si dlaněmi oči, jako by se na mne nemohla dívat! Její strach jí brání uzřít světlo mého domova. A tak skládám svá křídla a stahuji je ke svému tělu, abych tolik nezářila. Poodstupuji od ní, aby se tolik nechvěla...

Pomalu si odkrývá oči, ale celá se choulí do sebe, jakoby se bála se mi otevřít! Je to tak zvláštní stvoření. Proč se mne tolik bojí? Co je to za pocit - strach? Vnímám, jak ji sužuje, prochází jí a zcela se jí zmocňuje. Ty malé zvláštní stvořeníčko, jakpak jsi se dostala do područí takového pocitu? Co je to za temný nános, jež se na tebe tak lepí? Tvé záření je oslabené... neboť láska tvého života uvnitř neproudí... strach? Tak tomu říkáte? Aha, vidím to ve tvé mysli, ale neznám jej, u nás doma jej nemáme. Pojď ke mně, obejmu tě a zbavím této podivnosti. Cítím to, co cítíš ty, ale nechápu, kde se to tu vzalo, proč to tu je? Vždyť v Domově, v Chrámu Otce-Matky nic takového neexistuje, a tudíž toto je neskutečné... To jsem odlétla tak daleko od Domova? Ale vždyť já myslela, že domov je i zde, je všude - stále tam jsem, jen se mi “Zdá” že jsem daleko, ale to je přeci jen můj výlet za objevováním Stvoření... celého domova... ale, skutečně, je to tu příliš jiné... Je vůbec možné, že bych se ocitla v jiné Existenci?

Maličký, nechvěj se tímto přeludem, neměj “strach”, tento podivný stav, jež je zde všude cítit. Osvobodím tě a navrátíš se zpět do Domova. Ty jsi tu jistě uvízl, zapomněl jsi cestu zpět, jistě jsi byl tak zvědavý jako já... Ale jak dlouho jsi tu pobýval... ? Mnohé obleky jsi vystřídal, vidím to ve tvé duši, tolik zvláštních obrazů - ale ano, čtu v tobě, prožil jsi zde i nádherná poznání... copak to je? Toto? Ach! To neznám! Co to vidím, ty jsi prožíval takové stavy bytí? Toto doma nemáme! Přála bych si okusit toto chvění, jež jsi cítil - hmmm.... otřásalo celým tvým bytím a naplnilo tě barvami duhy, dvě duhy se spojily v jednu? Proč máš v sobě tedy tolik bolesti? Tak tomu zde říkáte... Neboj se maličký, jsem u tebe, domov je blízko...

Připadal mi tak křehký a zesláblý, neboť byl celý prostoupen tolika záznamy zkušeností, tolika emocemi a myšlenkami, které ho svazovaly, ale zároveň jej obohatily o zdejší poznání, dobrodružství, které jsem já neznala. Vše mne zde lákalo, i tento zvláštní pocit strachu zdál se podivně přitažlivým - jakoby se zde musel překonávat, aby přišlo to zvláštní zdejší chvění... Cítila jsem se silná a chtěla poznat vše, co zdejší oblast bytí nabízí. Vtom ke mně přibíhala další malá stvoření a klekala přede mnou, tvář pokládala na zem a obklopovala mne. Co to děláte?

Vypadali skutečně roztomile, legračně. To jsou tedy pocity! Proč je ale všechny obklopuje taková pomalu kmitající nepropustná mlha? Vědomím pronikám do jejich těl a myslí, abych pochopila, kým jsou - vždyť jejich DNA vlákna nejsou zcela aktivní, z části jsou zatemněná... oni ztratili své Božské vědomí jednoty, své schopnosti... Jak je to jen možné? Padli tak hluboko, daleko od Domova... Pojďte ke mně, maličcí, nebojte se, říkám jim paprsky svého vědomí a srdce, jelikož mi nerozumí - ale přece jen trochu cítí světlo v mém nitru. Musím je probudit, musím rozvířit onu jiskru v nich - dosud bojácně problikává, je tedy naděje, že se rozhoří a jejich bytosti se prozáří... a rozpomenou se.

Ano, nyní chápu, cítím sdělení ze svého Domova, od svých hvězdných milovaných - svolili jste mi, abych odletěla za tímto dobrodružstvím a prožila zdejší svět, ale za to zde musím probouzet zapomenuté bytosti, a rozžínat zde světlo domova... To je nádherné, děkuji vám, bratříčci a sestřičky! Je to nádherný dar poznání a služby. Přijímám jej, zatím se nechci vrátit - oni mne zde potřebují, a já potřebuji zdejší dobrodružství. Zůstanu neustále v kontaktu s vámi, milovaní, abych nezapomněla... jako zdejší zkřehlé bytosti...

S radostí se vrhám na svůj zdejší úkol a k těmto chvějivým pocitům. Svým světlem prozařuji jejich srdce a vědomí, ale cítím, že mnoho světla neunesou, musím pomaličku, postupně. Ach, bude to tu asi chvilku trvat, než je probudím, ale to nevadí, alespoň budu mít dost času na zažití toho mocného pocitu, který v některých ze zdejších bytostí vidím. Spojení se s druhou bytostí - ale proč to takto dělají, je to tak legrační! Kde vzniká ta silná touha, božskému pocitu se podobající stav? Toužím jej okusit...

Svou myšlenkou si přitahuji své zdejší zkušenosti, tak jako v Domovských sférách, ale jako by zde platily snad ještě jiné, mně neznámé Zákony. Snad je pochopím...

Milovaní drazí, zemské bytosti, neklaňte se mi, neuctívejte mne, jsme jedním, jen se musíte rozpomenout. Pomohu vám, abyste opět zazářili. Společně pozdvihneme zdejší planetku.

Jaký elán a odhodlání! Jaká touha po zdejším bytí byla ve mně... a jistě i ve vás, kteří jste sem přišli jako já... Nesmíme zapomenout na svůj původní záměr... nesmíme zapomenout na svůj původ...

Ale ten zvláštní pocit vášnivé lásky mezi mužem a ženou je tak přitažlivý. Toužila jsem jej okusit - a proto jsem přijala zdejší zákony duality, byla mi odebrána má křídla, ačkoliv mé světlo tím nebylo ohroženo - jen jsem musela zůstat neustále bdělá - “nezapomenout”... Z androgenní bytosti jsem se stala ženou bez křídel a začala svou pouť za hledáním svého protějšku. Cítila jsem tu touhu po opětovném spojení s částí mne samotné. Ale tento pocit byl tak obohacující, neboť jsem se tímto seznámila s onou ženskou částí v mém nitru. A zažívala jsem bytí z jedné jediné polarity - ženské. A ta touha po poznání mého protějšku a znovusplynutí s ním byla nádherná a tak silná! - nádherný pocit... toto u nás doma není...

Po dlouhém období hledání mé ztracené poloviny mne ale začal přepadat pocit smutku a beznaděje - opět další nový pocit! Jak tíživý... ne, to nesmím dopustit, tato lepkavá hmota mne nesmí obklopit, jinak bych zde uvízla a nesplnila svůj úkol... Jak čas plynul a má ztracená polovina se stále neobjevovala v mé blízkosti, začala jsem pociťovat jakousi touhu po mužském aspektu, který mi chyběl... A tak, ačkoliv jsem věděla, že to nebyla má součást, připadalo mi úplně úžasné se spojit s jinou jednotkou vědomí, v její mužské polaritě - a doplnit tak sebe samu a poznat, jaké to je... Jaké to je se spojit se zdejšími bytostmi, a na okamžik je vstřebat do sebe, a být novou, jinou? Mé přání se mi splnilo...

Náhle jsem stála naproti pozemskému muži, jenž sálal silným magnetismem - ano, to bylo to, co mi chybělo. V jeho očích byl zvláštní záblesk, a jeho aura pulzovala mocným proudem, který mne jakoby vábil, abych se k němu přiblížila... Byl odlišný od zdejších pozemských bytostí, ale nebyl z mého vesmírného domova - šablona stvoření pulzující v jeho těle byla odlišná od mé. Neuvízl tady, neboť ještě zářil - ale jeho energie byla úplně odlišná, od té mé... Odkud sem přišel? Proč?

Jak jsem tak stála v jeho blízkosti, zkoumala jeho čakry a vnitřní záznamy jeho duše, přitažlivost jeho energie mě zcela omámila - stála jsem nehybně a už neměla žádných otázek, už jsem nechtěla vědět, kým je a proč... jediné, co zde převládalo, byla má touha se s ním spojit... a on to pociťoval také... Oddala jsem se této pozemské blaženosti spojení se s odlišnou bytostí, pocházející z jiných vesmírů, byl to tanec dvou vzdálených hvězd, jež se propojily, aby naplnily jedna druhou novým prožitkem bytí, novým způsobem vnímání sebe sama a kolem kroužících vesmírů. Ve svém spojení jsme slučovali naše hvězdné domovy, tak vzdálené a tak odlišné... Opět jsme se rozpojili a utíkali ve smíchu jeden před druhým, abychom se potom opět spojili ve slastném objetí... A má skutečná část mne - můj mužský aspekt? Jistě také někde zažíval radost z obohacení se novými jednotkami vědomí...

Nebála jsem se, že bych se znovu nestala sama sebou, androgenní bytostí - chtěla jsem si plně prožít toto obohacování se o nové... tento pronikavý pocit touhy po spojení se vzdálenými vesmíry, světy... prostřednictvím jejich bytostí, které sem kdysi přišly, tak jako nedávno já... Jak dobrodružný, ale zároveň nebezpečný hon za poznáním... Stále však slyším přísný hlas svých hvězdných sourozenců, jenž mi připomíná, abych se zde neztratila a nezapomněla stále působit jako hvězdný vyslanec do dalekých sfér, v nichž se nyní ocitám... ale v jejich hlase cítím, že jsou překvapeni nádherou poznání, kterou tato zvláštní planetka nabízí... a tiše doufají, že mým prožitkem pocítí alespoň část toho, co já...

(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - www.reiki-centrumpraha.cz )

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode