Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Láska k Bohu

   Člověk stoupá k Bohu jakoby po schodišti. Není přitom závislý na schodu, který právě nechal za sebou, ale na tom, který má zrovna před sebou. A aby se zvedl na další, musí nějaký čas žít pro něj, cítit ho, učinit ho svým cílem - to je nevyhnutelné. Jenže jakmile tohle zvládne, zvykne si a na dalším schodu se postupně dostavuje pocit jistoty, musí z něj spadnout dolů. V takovém případě ztrácí kontakt ze schodem, který měl před sebou, a už není spojen s tím, který se znovu ocitne za ním.

   A právě v tomto okamžiku rozpadajícího se bytí, záleží na tom, nakolik se člověk vynasnaží uchovat v sobě lásku ke Stvořiteli. Čím větší štěstí, tím větší záblesk lásky zakouší, když se dotýká nových lidských hodnot, tím větší bolest musí po čase přestát, aby jeho duše k těmto hodnotám příliš nepřirostla. Proto ty útrapy, proto ta muka. Nakolik je člověk připraven k ochraně a uchování pocitu lásky, nakolik se katastrofa stává soutěží, v které se člověk rozvijí a neštěstí se pro něj stává cvičnou překážkovou dráhou.

   Aby člověk zůstal člověkem a stal se lidštějším, je třeba co nejčastěji opakovat, že člověk je lidským tvorem jen svým zevnějškem, kdežto v jeho nitru sídlí božský princip a že tento princip se skládá z věčné lásky - a jako včela hromadí med, člověk se rodí proto, aby ve své duši hromadil tento pocit. Oč reálněji člověk pocítí božský princip ve vlastní duši, o to bude lidštější.

   Ať se stane cokoli, vždy si uchovávejme lásku k Bohu, ať je to třeba jen trocha lásky, ale udržme si jí v duši zejména tehdy, když propuknou nepříjemnosti. Abychom něco pochopili, musíme posílit intuici. Abychom posílili intuici, musíme posílit lásku k okolnímu světu. A abychom posílili lásku k světu, musíme posílit lásku k Bohu !

   V indické filozofii se praví, že základem okolního světa je čas, z něhož se rodí všechno jsoucí. Čas se dělí na minulost, přítomnost a budoucnost.

   Minulost je povahy materiální. Budoucnost je naopak duchovní. To, čemu říkáme materie, hmota, je jen jedním z druhů času. Tomuto druhu říkáme minulost. To, čemu říkáme duch, pole, prostor, to je také druh času, kterým pojmenováváme budoucnost. Budoucnost je duchovní. Minulost je hmotná. Přítomnost je duchovně hmotná. Z lásky se rodí duch. Z ducha se rodí hmota. Hmota směřuje k tomu, aby splynula s duchem a vrátila se tak k lásce k Bohu.

   Z lásky se rodí informační struktury pole, tedy struktury prostorové. Informace se mění v hmotu a přitom plodí energii. Energie se mění v hmotu, hmota tíhne k hromadění energie a informací. Kontrola a interakce s materiálními a duchovními strukturami pak představuje vlastní ovládání materiálních a duchovních hodnot. Čím vyšší je vývojový stupeň organismu, tím vyšší je úroveń kontroly nad přilehlým časem, tedy prostorem a materií. Jenže duchovní a materiální hodnoty jsou citem lásky vytvářeny neustále znovu a znovu. Když měřítko hmotných a duchovních hodnot převýší zásoby lásky, začíná to, čemu říkáme nemoci, neštěstí organismu. Jakmile je dosaženo jisté úrovně materiálních a duchovních hodnot, musejí odpovídající mez překročit i zásoby lásky.

   Pokud se vynoří neúspěchy, nelogické trampoty, ústrky a prohry a pokud člověk dokáže tyto první signály správně interpretovat, obvykle se mu podaří dostat věci zpět do rovnováhy. Když se však v duši nezřekne kontroly nad situací a pokouší se jí přemoci podrážděním a nespokojeností s okolním světem, smyčka se utahuje dál a dál.

   Když člověk své okolí tvrdě odsuzuje a špatně o něm smýšlí, trpí nejvíce játra. Když se někoho často dotkneme, nebo naopak propadáme záchvatům ukřivděnosti, pak trpí srdce. Když se člověk hodně uráží, a to nejen na sebe, ale i na své nejbližší a na situaci, projeví se to na žaludku. Nejrozsáhleji se však stavy ukřivděnosti projevují v jemných hladinách - v neznatelných, ale trvalých dávkách. A čím je širší rejstřík našich výhrad, tím je to nebezpečnější. Nespokojenost s okolním světem, s vlastním osudem, trvalý vnitřní nesouhlas se základní životní situací přináší ty nejhlubinnější stavy ukřivděnosti, což nejčastěji vrcholí rakovinou plic. Když máme štěstí, pak jen tuberkulozou nebo trvalými bronchitidami a zápaly plic. Rakovina plic je výraz protestu, nesouhlasu s děním ve světě kolem nás. A čím víc se člověk zlobí a tento svět v duchu odsuzuje, tím tvrdší je odezva zvenčí.

   Přísně vzato je rakovina nemocí ze smutku. Stísněnost a nespokojenost se sebou samým a s vlastním osudem vyvolá téměř vždy nějaké nádorové onemocnění. Například slinivka břišní odpovídá za vztahy mezi lidmi. Když máme často výhrady vůči blízkému člověku a vzniká přání zpřetrhat s ním vztahy, může se to projevit slinivkou. Závislost na vztazích a ideálech zase ničí zrak.

   Lpění na vztazích vyvolává zvýšenou žárlivost, urážlivost, podezíravost a nechuť k životu, kdy se trhají vztahy a dochází ke sporům a zradám. Uzavřou-li se nám schopnosti a intelekt, projeví se to naprostým krachem profesionální kariéry, anebo - v případě úspěšného života - postupným omezováním paměti, redukcí schopností  nebo těžkou nemocí. Uzavře-li se nám schopnost kontaktu s budoucností, znamená to buď smrt, nebo rakovinu, cukrovku, roztroušenou sklerózu či neplodnost. Budoucnost se nám uzavírá tehdy, když na ni příliš lpíme.

   Buď budu svět přijímat takový, jaký je a začnu se poznenáhlu radovat a posilovat vlastní aktivní vnější vliv, nebo v sobě budu hromadit stále větší nespokojenost s okolním světem a jeho základními principy, pročež onemocním a zemřu. Abychom byli šťastni a zdraví, musíme nejdřív žít láskou k Bohu a teprve pak všemi dalšími lidskými hodnotami. Nespokojenost s okolním světem nebo se sebou je vždy výrazem nespokojenosti s Bohem. Chce-li se člověk uzdravit, ale přitom není ochoten zbavit se námitek vůči Bohu a změnit se, jeho modlitba přirozeně ke svému cíli nedospěje. Když člověk v modlitbě zdůrazní, že jeho přání, jeho vůle, jeho život, jeho já jsou druhotné, kdežto láska k Bohu a boží vůle prvotní, pak čím častěji to opakujeme, tím méně jsme závislí na lidských hodnotách, tím čistší je naše duše a tím rychleji se naše přání plní. A nepřinášejí nám přitom bolest, ztráty a trýzeň, ale harmonické lidské štěstí.

   Vaše lidské já - to je vaše tělo, váš život, vaše tužby a vaše vědomí. Když se modlíte, abyste se dostali za hranice svého já, abyste učinili cit lásky nezávislým na lidských hodnotách, pocítili, že v hromadění lásky k Bohu spočívá hlavní smysl naší existence, přestanete být závislí na lidských hodnotách. Z vašeho nitra vymizí agrese a vy se uzdravíte.

   Bůh je láska, která není na ničem závislá, což znamená, že čím je cit lásky k Bohu v naší duši nezávislejší na životních trampotách, nepříjemnostech, křivdách a pohromách, tím jsme k Bohu blíž. Když dokážeme svět nejdřív milovat, a pak ho teprve hodnotit, je to další krok na cestě k Bohu. Ke světu musíme chovat stejný vztah jako k vlastnímu dítěti. To také především milujeme a pak teprve plísníme, trestáme a tvrdě vychováváme. Když nastane situace, v níž se hroutí náš osud, naše tužby, ideály, naděje a nejsvětější lidské city a my přesto sebou nezačneme opovrhovat a zabíjet lásku ve své duši, protože chápeme, že Bůh nikdy netrestá, ale vždy nám jen pomáhá zvýšit míru lásky v duši - je to další krok na cestě k Němu.

 

zpracovala jsem podle knihy Diagnostika karmy od S.N. Lazareva

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode