Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

O zrození a smrti

   Zrození dítěte je největším zázrakem na zemi, protože všechny nebeské hierarchie postupně předávají dítěti své síly. Jejich láska provází člověka do zrození a odívá jeho duši patřičným tělem, které mu náleží. Nebeské bytosti, které duši provázejí k novému životu se dotýkají při stavbě jeho schránky i matky samé. I to si může budoucí maminka uvědomovat a tiše a posvátně vnímat tuto práci na plodu v ní klíčícím. Každá budoucí maminka je předem vyvolena za prostřednici nového pozemského života a sestupující duše ji miluje dříve, než jí matka pozná.

   Tak láska přichází z duchovní říše, tajemně, zázračně a tiše a touží, aby se matka připravila na boží zázrak, který vkládá mateřství do jejího lůna. Měla by střežit své myšlení a cítění, aby bylo vždy čisté. Na ženě záleží, zda chce přinést svému dítěti pravou duchovní lásku a porozumění.... 

   Duše na druhém břehu bytí, pozvedlá již z kámalóky, osvobozená, má vědomí plného jasu, světla a lásky. Jako však má pozemský život svůj počátek, vrchol, či odeznění, zmocní se duše na onom břehu tíže a závrať. Mocná síla jí stahuje dolů, do nových utrpení a bojů. Tíže přibývá a vědomí se temní.

  Jasnovidný Eduard Schuré kdysi popsal, jak v tomto stadiu duše vidí své milované nyní už jen jako skrze závoj a ten se stále zatemňuje. Slyší jejich smutné sbohem. Slzy blažených ji ještě omývají jako božská rosa, která zanechá v jejím srdci palčivou žízeň neznámého štěstí.

   Tehdy  -  se slavnostní přísahou  -  slibuje, že si bude pamatovat všechna poučení odtud, že si do svého základu jako vnitřní hlas svědomí vštípí ideály lásky, moudrosti, dobra a krásy. Podaří se jí to ?

   Slibuje, že si bude vzpomínat na světlo v budoucím světě temnot, na pravdu ve světě lži a svých nových pokušení, na lásku ve světě nenávisti a vášni. Ví, že další schledání se sférami, odkud sestupuje, bude možné jen tehdy, překoná-li tam dole správně zkoušky, které si na sebe vzala.

   Pozemské narození je smrtí ze stanoviska duchovního světa a smrt je vzkříšením k životu na druhém břehu. Střídání těchto dvou stavů je nutné k vývoji duše a každý z nich je důsledkem a vysvětlením druhého.

   Jakási smršť  -  a duše se probouzí v těžkém ovzduší. Vzdušné světy, průzračné duše, oceán světla, vše zmizelo. A opět na zemi, v propasti rození a smrti. Ještě ale nezapomněla, ještě si nese esenci svých ideálů. Tajemné splynutí se zárodkem se děje pomalu... 

  Každý měsíc jí předává jedna z devíti duchovních hierarchií své síly. To ale duše neví. Jak se postupně noří do teplé dutiny, jež hučí a šumí, její božské vědomí pohasíná. Vzdálené světlo již jen světélkuje a zmírá. Konečně ji stiskne těžká bolest, stiskne ji do svěráku. Krvavá křeč ji vyrve z mateřské duše a přibije do třesoucího se těla. Tvor země je zrozen a hrůzou křičí...  

   Taková vtělující se dušička to od počátku své nové pouti nemá snadné. Mnohdy v embryonálním vývoji i v dětství ve své hloubi tuší nové zkoušky a boje. Zdejší okolí je pro ni drsné. Pláče a má proč... A proto touží po matčině lásce už od početí, jako žíznivý cizinec na poušti po studni s vodou. Vše z budoucí maminky cítí, vše jí nějak ovlivňuje a klade už teď základy pro budoucí přednosti nebo omezení. Vnímá vibrace své matky a na ní teď záleží mnohé.... Zvládne tuto nejdůležitější meditaci mateřského úkolu ?

   Děti nejsou naším majetkem. To bychom si měli plně uvědomovat i při jednání s dětmi, zranitelnými v své nevinnosti a bezelstnosti. Tu v nich často co nejrychleji ubijíme. Toužíme po dětech a pak děláme všechno možné, abychom jejich dětství zraňovaly. Chceme je mít zdravé, ale skoro systematicky do nich zaséváme zárodky budoucích chorob....

   I první výhonky rostlin musíme jemně a pečlivě ošetřovat, zalévat a nechat zahřívat sluncem. Totéž potřebují i děti : citlivost, vláhu naši pozornosti a slunce naši lásky. Nebylo pro ně totiž snadné sestoupit z duchovních světů sem. Jako se příroda po zimě otevírá prvním výhonkům a svěžím jarním vánkům nového života, tak i dětská duše míří k čistým ideálům........

TAK JE TO

Všichni myslí

když jsem malá

že mám taky malou duši

že mám taky malou lásku

a jen malilinkatou bolest

a už vůbec žádnou pravdu.

Málokdo poslouchá

co říká dítě - 

ach světe lásku chraň

a ona zachrání tě.

SLZIČKY SLZY

Změňte se v oblázky

aby vás ucítil

kdo po mě šlape  - 

aby šel jemněji

než umřu z nelásky.

Toto jsou verše sedmiletého dítěte

zpracovala jsem z knihy - Meditace jako píseň duše - Karel Funk

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode