Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Anděl s nejkrásnějšíma očima

jeden z mých starších zážitků

   Když jsem byla na škole a pak ještě pár let po ukončení školy, jsem jezdila každý rok na brigádu, na Zemi živitelku do Českých Budějovic. Ubytování jsme měli ve vysokoškolských kolejích a na výstavišti jsme prodávali ve stánku. Prodávali jsme každý den od rána do večera a po práci jsme občas někam zašli.
   Jednou jsem šla s kolegyní večer na diskotéku do nějakého klubu. Pamatuji si, že mě to tam nebavilo, protože jsem nikdy moc nepila alkohol, takže jsem nikdy nezapadala do společnosti a nerozuměla jim a oni nerozuměli zase mě. Kolegyně se tam s někým seznámila a řekla mi, že se na kolej nevrátí. 
   A já musela jít zpátky sama. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Když jsem se blížila k mostu před výstavištěm, tak jsem zrychlila a pak běžela přes ten most a člověk, který mě pronásledoval, se za mnou rozběhl také. Na konci mostu mě dohonil a srazil na zem. Zápasila jsem tam s ním a ubránila se. Nakonec se mi podařilo vytrhnout se mu, zvednout a utéct. Jen kabelku jsem nestihla sebrat. Utíkala jsem k vchodům výstaviště, kde stáli policajti. Celá roztrhaná jsem jim vysvětlovala, co se mi stalo a že potřebuji pomoci. Dívali se na mě jako na zjevení, jak z mých šatů visí jen cáry a řekli mi, ať to zajdu ráno nahlásit a sepsat na oddělení, že oni mi nemohou pomoci. 
   Byla jsem naštvaná na toho člověka, co mě chtěl znásilnit, na policajty a jejich neochotu, na kolegyni, že mě nechala jít samotnou, sama na sebe, že jsem někam vůbec chodila a vlastně na celý svět, že stojí proti mě. Šla jsem směrem k těm kolejím, kde jsem byla ubytovaná a rozhlížela se ještě, zda ten člověk za mnou nejde. Přemýšlela jsem, co řeknu na vrátnici, že nemám průkazku na ubytování, ani doklady ani peníze a že nemám nic a jestli mě tam vůbec pustí, až uvidí, jak vypadám. A jak jsem tak šla, šla jsem už pomalu, tak najednou mi začalo být všechno jedno. Zaplavil mě pocit naprosté lhostejnosti, vůči všemu a všem a i vůči sobě.
   Šla jsem velmi pomalu, a zamířila přes louku, která vedla jako zkratka ke kolejím. Nikde nikdo nebyl, všude bylo ticho. 
   Najednou se těsně po mém boku objevil hodně vysoký muž a kráčel vedle mě. Podívala jsem se na něj a říkala jsem si tak pro sebe, kde se tam najednou vzal. Vůbec jsem se nelekla a neměla ani žádný strach. Měl takový dlouhý plášť s kápí a vousy a já si říkala, že vypadá jako z minulého století a nebo jako bezdomovec. Hlubokým hlasem mi řekl, že bych neměla chodit takto po nocích sama, že to pro mě není bezpečné. Řekla jsem mu, že je mi to jedno, že je mi už vlastně všechno jedno a že se nebojím. Nechtěla jsem, aby mě ještě někdo poučoval. Když jsem mu to říkala, zastavila jsem se, on se taky zastavil a já jsem se mu podívala do očí....byly ty to nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděla. Chvíli jsme tam stáli jen tak proti sobě, já se nezmohla na další slova a jen jsem si pro sebe říkala, jak může muž s tak nádhernýma očima být bezdomovec, že vlastně ani jako bezdomovec nevypadá.....
   Pak jsme pokračovali dál po té louce a mlčeli. Když jsme byli už skoro u kolejí, zastavil se a povídal, že jsem už v bezpečí a rukou ukázal na budovu. Podívala jsem se tím směrem, co ukázal a otočila se zpátky na něj, abych mu poděkovala....... a on tam nebyl...... nebyl nikde.... byl to otevřený prostor na louce a on zmizel. Tak, jak se záhadně objevil, tak zase záhadně zmizel.......a spolu s ním zmizel i můj pocit lhostejnosti......
   Chvíli jsem tam jen tak stála a zírala a pak jsem šla na vrátnici, kde jsem vysvětlila, co se mi stalo a oni mi pomohli...
   Byl to pro mě nepochopitelný zážitek, na který jsem během let často vzpomínala. 
   Vzpomínala jsem na ty oči.... nepopsatelně nádherné oči.....  
   Nikdy už jsem tak krásné oči neviděla...
   Když jsem tento zážitek tenkrát někomu řekla, nikdo mi stejně nevěřil, raději jsem o něm nemluvila a uložila si ho pouze ve své paměti......

    Roky plynuly......
 
   Po mnoha letech..... při jedné mé komunikaci s mých andělem strážným, jsem ho přemlouvala, ať se mi ukáže v lidské podobě. Vždy jsem ho vídala a vídám jako energii. On mi řekl, že ho nepotřebuji vidět v lidské podobě, že ho vídám jako energii a že vím o jeho přítomnosti. Mnohdy jsem chtěla vidět jeho energie a on jakoby mi maloval energií nádherné mandaly na zeď, které se různě pohybovaly a přeměňovaly. Ukazoval mi různé obrazy  a učil mě. Ptala jsem se ho, jak to andělé dělají, že je někdo vidí v lidské podobě. A on mi vysvětlil, že se v případě potřeby může zhmotnit do různých těl, aby byl viditelný pro člověka.
   Přemlouvala jsem ho tehdy, že vím, to to nepotřebuji pro svou víru, ale že bych to prostě chtěla vidět, jak se mi ukáže jako člověk a jak to dělá.
   A on řekl dobře....
   A najednou se přede mnou začaly promítat v prostoru různé obličeje, různých lidí, smály se na mě. Rychle se měnily a přesto, každý 
z těch obličejů byl vidět tak dlouho, abych si jej stačila prohlédnout. Mnohé mi byly povědomé a dokonce jsem některé mohla přiřadit k různým mým situacím v životě, které jsem zažila. 
 
V úžasu nad tím vším jsem vždy jen stačila vykřiknout :
 
 "Tak to jsi  byl TY ? " 
 
   Některé obličeje byly pro mě neznámé, nebo spíše zapomenuté, možná z jiných životů, nebo jiných úrovní. Vystřídalo se asi tak dvacet různých obličejů a mezi posledními byl
 
 -  muž s kapucí a nejkrásnějšíma očima......
 
"To jsi byl tenkrát také TY ?" 
 
zašeptala jsem ..... a přes slzy viděla už jen vše rozmazané...... 
 
"Říkal jsem ti, že jsem stále s tebou a nikdy... NIKDY.... tě neopouštím,"  řekl mi. 
 
......ještě dlouho jsem pak nemohla zastavit proud slz .......
......z pocitu vděčnosti a lásky.....kterou jsem cítila a cítím i teď
......když na to vzpomínám........

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode