Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Dohoda Duší

Byli muž a žena. Seznámili se velmi mladí. Byla to silná láska, oba jasně cítili, že už nechtějí hledat dál, protože toto souznění je lepší než cokoli, co si kdy představovali. Velmi brzy spolu začali žít a plánovat společnou budoucnost a rodinu.

Najednou se žena začala cítit svázaně. Tolik všedních povinností, na které si připadala mladá! Tak rychle svatba a běžný rodinný život? Splněný sen pro každého, kdo o rodinný život stojí. Kde ale zůstaly její sny a touhy, její chuť poznávat svět?

Věděla jistě, že nebude nikdy nikoho milovat víc než tohoto muže, že jí nikdy nikdo nebude vonět víc než on a že se nebude už nikdy cítit tak milována jako jím. Vážila si ho. On byl první, pro koho stálo za to vzdát se části své svobody, protože to, co člověk získá poté, bude víc než svoboda jednoho. Byl jediným, kvůli komu se samota už nezdála být tou nejlepší volbou. Bytostně cítila, jak hluboce jej miluje. Ale zároveň se jí mužův životní styl nezdál dostatečně vzrušující.

Muž věděl, že to, co od života chce, je život plný zázemí, lásky a pohody. Toužil s ní toto sdílet, toto jí nabízel a doufal, že jí udělá radost „přijmout“.

Tehdy žena nechápala, jak moc to je. Její neukojené touhy jí zmítaly, chtěla mít všechno. Nejdřív prožít svoji představu, a až se zasytí divokostí a barvitostí světa, až uvidí každou zemi a ochutná kousek ode všeho, společně naplnit tu jeho. Ale muž netoužil po ničem, co ženu lákalo, nesdílel její touhy.

Zlobila se na něj. Běsnila, když jí bez výčitek říkal, ať jde, že jí nebrání v jejích snech, ale on že s ní nepůjde. Přesto, že ji miluje a místo po ní dost možná už nikdy nezaplní, zůstane.

Byla nešťastná. Proč si musí vybrat? Proč on nechce prožít trochu vzrušení, ztratit se ve světě, a „jediné“, co od života žádá, je láskyplné, ale nudné plynutí všedního života? Jak mu toto může stačit? Je tak zemitý! Stačí mu život, který žije, má rád místo, na kterém žije, nechce nic měnit. Myslí si, že život, který má, je pro něj tím nejlepším.

Teď proklínala jeho neústupnost a sílu. Tu stejnou, kterou na něm vždy milovala a díky které se cítila tak v bezpečí, pro kterou si ho hluboce vážila. Protože on, když cítil, že něco je správné, tak neustoupil tlaku nikoho a ničeho, vždy zůstal svůj a to z něj vyzařovalo nevídanou jistotu. To on jí ukázal, jaké to je, nehledět názor nikoho a nepodlehnout, když to, co dělá, považuje za správné.

A přesně s touto energií jí teď říkal, ať jde, ale on že nemůže, protože to není jeho směr. Řekl, že jí nikdy nevyčte, když odejde, ale že pokud se rozhodne zůstat, stejně tak nechce nikdy slyšet jedinou výčitku, protože to bude její svobodné rozhodnutí. Až daleko později pochopila, že tímto jí poprvé umožnil prožít si Božský princip vědomého rozhodnutí ve své tvůrčí hloubce.

Tehdy v tom ale viděla jen bolestivé rozpolcení. Ať se rozhodne zůstat nebo jít, přijde o mnoho. Chtěla všechno, ale on jí řekl, že musí zvolit polovinu. Zlobila se, že ji postavil před tuto volbu. Nenáviděla sebe za to, že se neumí rozhodnout a zmítala se v každodenním pekle pochybností, každý den rozhodnutá jinak a vždy cítící velkou bolest ze ztráty.

Stokrát se v noci na něj spícího dívala a loučila se, protože si říkala, že není nic horšího, než neprožít své velké sny. Stejně tolikrát cítila, že není nic horšího, než dobrovolně opustit pravou lásku pro nicotné prožitky. Cítila se nešťastná a děsila ji představa, že prožije život v této rozpolcenosti. Nenáviděla se za to, že ho nedokáže opustit, ale vždy, když si sama sebe představila, jak užívá všechny radovánky světa, jasně cítila, jak by byla nešťastná, protože by vždy a stále myslela na něj s vědomím, že udělala největší chybu svého života.

Tak plynul čas. Po nějaké době si utříbila, že nedokáže odejít ne z pocitu viny, ne, že by měla strach udělat radikální změnu ve svém životě, ani proto, že by se bála prožít se jako „opouštějící“. Jasně a neochvějně cítila, byť stále nechápala smysl, že s ním zůstává kvůli sobě, že on je pro ni tolik důležitý. Když byla s ním, byla plná lásky a bez toho nemohla žít.

Časem takto přijala svůj život, smířila se, že nemůže mít všechno a doufala, že nenaplněné touhy časem vyblednou. Udělala toto rozhodnutí a skutečně to muži nikdy nahlas nevyčetla. Byla upřímně vděčná za život, který spolu měli a za to, co všechno krásného jí pro radost dělal.

Ale byly chvíle, kdy se vnímala být tou, která se musela něčeho vzdát, aby toto jejich štěstí bylo možné. Někdy mu to vnitřně zazlívala. Někdy se cítila jako ta veliká, která se dokázala přizpůsobit a cítila se blahosklonně. Někdy na něj byla bezdůvodně zlá. Někdy se cítila jako oběť. A někdy se zmítala v pocitech viny, to když si uvědomovala, jak moc jí dává a jí se to nezdá dost.

Ale většinu času byla šťastná. A jakkoli občas vnímala svůj život jako matoucí, bytostně cítila, že „zůstat“ bylo správné rozhodnutí. A i když stále neviděla souvislosti celistvě, rozhodla se důvěřovat té hluboké bolesti, kterou pocítila, kdykoli si představila, že by tehdy volila jinak.

Po narození jejich syna našla veliké naplnění v duchovní cestě. Vstřebávala moudré texty, začala chápat veliké myšlenky a přicházela na odpovědi na své dávné otázky. Její život se změnil. V jasných obrazech začala vidět to, co odjakživa tušila v mlhách. Začala chápat Smysl a učila se hledět na svět novým způsobem. Postupně zpravovala bolesti, strachy a nejistoty získané od počátku života. Učila se dynamice vztahů, a tak mohla lépe pečovat o své manželství a vychovat dítě ve svobodě; poznávala svoji hodnotu a učila se sebeúctě, a pak dokázala více ocenit druhé; učila se sebelásce, s jejíž pomocí mohla pohlédnout na své strachy a slabosti a pochopit mylná rozhodnutí, která nadělala. Snažila se přijít na kloub všemu mezi nebem a zemí. Procházela různá náboženství, poznávala alternativními metody a napříč všemi směry hledala Pravdu. Začala chápat svoji sílu a schopnosti, a učila se s nimi pracovat. Začala vědomě utvářet svůj život.

Bylo to podruhé, co se pohled na život muže a ženy střetl. On, zemské znamení se všemi typickými znaky, poznávající svět empiricky, poměrně těžko připouštějící vše neznámé a alternativní, praktický a racionální, absolutně nesdílel ženina nová poznání. Ale zachoval se z pozice nejvyšší lásky a nechal ji její cestě. Odolal pokušení stahovat ji zpět. Odolal svému strachu, že je její nové vnímání rozdělí a důvěřoval jí.

Tak vedle sebe žili šťastně, s rozdílným chápáním světa, ale s tolerancí a láskou. Ukázalo se, že země a vítr spolu můžou žít v naprostém souladu. Často se setkávali s údivem okolí, jak dva lidé s tak odlišným pojetím světa mohou vedle sebe šťastně žít, aniž by on ji odsoudil coby pomateného blázna nebo ona jeho jakožto přízemního materialistu. Oba nabyli veliké jistoty v sobě navzájem, radosti v jejich dětech a harmonii ve společném žití.

Žena už dávno zažívala ničím nezkažené štěstí, milovala svůj život a byla za něj vděčná, našla naplnění ve svém životě takovém, jaký byl, a blahořečila svému rozhodnutí před mnoha lety. Jasně viděla, jak se Tao a její život prolnuli. Pociťovala Smysl a pochopila mnoho souvislostí.

Jakmile pomocí lásky a zázemí mužem jí poskytnutého dokázala vysílit a zpětně se na vše temné v sobě podívat, mohla konečně také v pravdivém světle uvidět své pohnutky a postoje v průběhu života. Uviděla, že její touha po dobrodružství byla jen převlečeným strachem, že neprožije dost bohatý život, že touha žít na mnoha místech světa vycházela ze strachu, že nebude šťastná na jednom, a že její touha po divokosti a barvitosti světa byla jen obavou, že sama není dost zajímavá. Hledala jiný život, protože nechápala, že ten její je pro ni tím nejlepším. Pochopila své motivy, v celé jejich mylnosti a nepravdivosti a nepocítila nic než radost, nevýslovnou vděčnost a pokoru, že mohla a dokázala prozřít.

A že nakonec dostala v životě opravdu všechno, více, než si kdy na začátku ve svém vystrašeném a nevědoucím nitru dokázala jen představit.

-----

A pak, jednoho rána, v docela obyčejný moment, kdy seděla s kávou u stolu, se rozvzpomněla. V naprosto jasných obrazech uviděla jednu Duši, jak hovoří s druhou.

První Duše byla smutná:  „Chtěla bych se zažít jako „rozpomínající se“. Už mám mnoho prožitků sebe sama, ale stále se neznám jako silná a rostoucí. Nedaří se mi odolat svodům, nedaří se mi skrze ně prohlédnout. Vždy si myslím, že toto prožívání radosti je to pravdivé, ale nakonec uvidím, že jsem pouze neodolala a podlehla mámení toho divokého a blýskavého, z Cesty svádějícího. Pak se mi nedaří rozvzpomenout se sama na sebe a ztratím se ve víru. Znovu a znovu se prožívám jako slabá, podléhající a ve víru světa se ztrácející a nakonec jako nenaplněná a zklamaná. Nevadí mi takto se prožívat, ale jednou bych se taky chtěla poznat jako silná a rozpomínající se. Odolat pokušení podlehnout všemu, co nabízí prchavou nirvánu a vydat se na Cestu, která mi umožní prožít skutečnou Svobodu.

Tolik tě prosím, pomůžeš mi odolat? Pomůžeš mi najít sílu? Budeš natolik silnou Duší, natolik nezlomná a jistá si svojí Vizí, aby si mi pomohla nesejít z té mé?

Ale připrav se, budu se ti smýkat a snažit se uletět, budu tě mást a přemlouvat a budu na tebe i zlá. Ale ty mě prosím pevně drž, udělej se natolik zemitou a drž mě pevně, až se budu zmítat ve větru. Budeš se muset stát opakem větru, silnou zemí. Stát se pro mne člověkem nezlomným, neústupným a láskyplným natolik, aby má touha zůstat přebila mé touhy odejít. A já ti slibuji, že si nakonec na tento okamžik vzpomenu, že pochopím, kým pro mne jsi, a uvidím, kdo skutečně jsi. A slibuji, že tě takto už nikdy nepřestanu vidět. Vždy tě uvidím jako velikou a pomáhající Duši, která se pro mne stala pevnou zemí, ze které budu moci já vyrůst, abych se mohla dotknout Nebe.“

-----

Ať se v našich životech stane cokoli a naše cesty vyvinou jakkoli, ať se jevíš a sám sebe vnímáš jako samé vtělení racionality a zemitosti, logiky a pragmatičnosti, jako samotný protipól jemnohmotna, kdykoli na tebe pohlédnu, neuvidím už nikdy nic jiného než Duši, která se rozhodla na sebe zapomenout, dobrovolně a z lásky k Duši jiné. A nedokážu říct, jestli je tvým úkolem si na naši Dohodu vzpomenout, ale vím jistě, že mým úkolem je nezapomenout.

Už nikdy v tobě neuvidím nikoho jiného než Anděla.

 

Zdroj: ROZVZPOMÍNÁNÍ - Helena Nebeská

http://gaia2010.sk/ - Tento text je možné v nezkrácené a neupravené podobě dále kopírovat a rozšiřovat nekomerčním způsobem, pokud bude připojena celá tato poznámka včetně zdroje i s aktivními odkazy.

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode