Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Můj příběh, který mi změnil život

   Ráda bych se s Vámi podělila o příběh, který je mým malým - velkým zázrakem.

   Byl zrovna únor a já společně se svým bratrem a sestrou se chystali na dlouhou cestu  za naším otcem.
Protože jsem už nějaký ten rok vlastnila osobní vůz, tak bylo pro nás už tradicí navštěvovat všechny příbuzné v jakoukoliv roční dobu.
Vždycky jsem měla nepatrný strach jezdit právě v zimě autem,ale nic mě neodtrhovalo od opětovného shledání .
Pokaždé ,když se plánovala takto dlouhá cesta, tak k nám přijel bratr, aby se setkal s maminkou a probrali následující události.
Jako každý čas jsme si  balily věci a plánovali si cestu , kterou pojedeme.Vím ,že nejsem nezkušeným řidičem, ale za roky našeho cestování jsem vybírala pouze cesty přes vesničky, abych se vyhnula dopravní špičce ve městě a všelijakému stresu.Věci jsme měli zabalené a už jen jsme poobědvali s maminkou a mohli jsme vyrazit.

   Přes tyto všechny krásné chvíle jsem cítila nějaké napětí. Napadlo mě, že se ještě před odjezdem pomodlím.Stála jsem v rohu kuchyně a modlila se k Bohu, aby nás opatroval na naší daleké cestě. Chvíli po tom co jsem pronesla svoji modlitbu za mnou přišla sestra a sdělila mi,že má zvláštní pocit. Popsala mi ty pocity. Cítila vnitřní horkost a chvění. Pouze jsme spekulovali ,že nejspíše je to nějaká předzvěst chřipky. Doprovázeni těmito pocity jsme vyšli z bytu a směřovali jsme k autu, které bylo nedaleko zaparkované. Nemohli jsme si nevšimnout, že se ještě  intenzivněji spustil sníh. Přesto se dveře od auta zavřely a my byli  na začátku naší 100km cesty.

   Cesta byla prozatím v pořádku.Stále jsem měla na paměti, že musím být jako ostříž, sledovat stav vozovky a kontrolovat rychlost. Nemohla jsem si nevšimnout, ale naše pocity stále převládaly. Konverzace, které jsme již nespočetkrát vedli nebyly těmi veselými jako dříve. Bylo více a více zřejmé, že jsme v napětí. Byli jsme již 10 km od našeho města, směřovali jsme k prvnímu kruhovému objezdu a v tom se moje mladší sestra na mě podívala a sdělila mi, že měla silné pískání v uchu.Protože jsme rodina hodně spirituálně založená, věděli jsme, že to znamená jedinné.,,Varování" volal můj bratr,který seděl na sedačce vzadu. Všichni jsme zbystřili. Začali jsme mít pochybnosti o tom, že by se cesta měla raději odložit.Sněžit začalo mnohem víc a stav vozovky nebyl zrovna ideální. V takové situaci se člověka zmocní strach a bývá skeptický. Proto jsme tomu déle nekladli větší důraz a přesto jsme jeli dál.

   Po nějakých nepřirozených konverzacích, které jsme vedli v autě, přišla další etapa varování. V naší automobilové kabině se rozléhal podivný rachot. Jako když předním kolem najedete na nějakou hromádku kamení. V tu chvíli jsem měla už o to větší pocit, že v cestě nemůžeme pokračovat. Jako řidič jsem cítila velkou zodpovědnost, ale také jsem věděla, že v naší sourozenecké skupině jsem ta nejméně schopná, která by měla rozhodovat za druhé. O něco později ten rachot přestal a jelo se tedy dál.Začali jsme si opět povídat a nevraceli jsme se k nastálým potížím. Byli jsme již v půli cesty našeho putování. Projížděli jsme zrovna vesničkou, která byla jako z pohádky. Sníh zdobil střechy a my jsme se kochali ještě pozapomnělou výzdobou z Vánoc. Jak sníh zaprašoval i silnici, nešlo si nevšimnout psa, který jakoby číhal u krajnice. Tak, jak jsme ho zahlédli, tak ten psík se za námi rozeběhl. Měla jsem dojem, že snad si spletl naše auto s autem svým páníčků. Ale on skutečně bežel za naším autem. Nepatrně jsem zpanikařila a stačila jsem jen spatřit, jak ten psík mizí pod kolo auta. Bylo to pro mě šokující, ale zastavila jsem včas.Ten psík pouze předběhl naše auto a než jsem zastavila, objevil se na druhé straně. Všichni jsme si vydechli. Bylo nám všem jasné, že nás chce ten psík zastavit v cestě. Snad sám Bůh ho seslal.

   Kousek za vesnicí jsem si musela dát pauzu. Musela jsem se vzpamatovat a začít jednat a vrátit se zpět a dále v cestě nepokračovat. Nedaleko od lesa byla polní cesta a my jsme odpočívali. Všechna ta varování nás nenechala v klidu. Musela jsem připomínat jak svému bratrovi, tak i sestře, že to bylo zkrátka znamení. Že někdo z Andělů nám zasílá zprávy, jak nebýt paličatými a uposlechnout tato sdělení. Pořád tam byl ale ten závazek, že jsme slíbili otci, že se setkáme. Snad mám dojem , že jsem se ještě před další cestou pomodlila o to více , než když jsme odjížděli.

   To by nebylo , aby nás Andělé neutvrdili ještě další zprávou. V okamžiku, kdy jsem byla opět v plné síle pokračovat v cestě se mi bezpečnostní pás zasekl. Vší silou jsem s ním zkoušela povolil, ale nešlo to. Můj bratr se též snažil zapojit, ale ani on s pásem nehnul. Sice moje auto bylo už trochu staršího tipu a věděla jsem, že ten pás se občas zasekl, ale toto bylo skutečně podivné. Nakonec jsme jej zdárně povolili a už jen pár kilometrů zbývalo k našemu otci.

   Schylovalo se k večeru a my projížděli vesničkami. Plánovali jsme si co vše podnikneme až budeme na místě. Zrovna jsme sjížděli takový menší kopeček , který se stáčel do zatáčky. V tom to přišlo! Moje letité auto se stávalo neovladatelným. Začalo se smýkat a klouzat po vozovce. Snažila jsem se zastavit, brzdit ale nic nepomáhalo. Otočili jsme se na té neudržované vozovce , jako na kolotoči. Už jsem jen stačila zaslechnout, jak můj bratr zvolal NE! To slovo, které doprovázel strach o sebe i o nás. Moje sestra, která seděla vedle mě musela křičet. Byla jsem tak bezmocná a nemohla jsem udělat nic. Volant se mi stále smýkal a nešel vůbec uchopit. Moje auto najelo předním kolem na pařez, který byl u svahu tak 5 m nad řekou. Auto vskutku letělo vzduchem a pro nás se čas zastavil. Snad mám dojem, že jsem jen čekala na to, až bude po všem! Zavřela jsem oči a přehrávala jsem si na moment celý svůj život. Slyšela jsem nárazy, které auto deformují. Otočili jsme se nejspíše 3 x na kola auta a střechu. V neposlední řadě byl všemu konec a auto dopadlo na všechna čtyři kola v řece. Byla jsem v šoku, ale na živu!  Otevřela jsem oči a dívala se před sebe. Své auto jsem nepoznávala. Bylo bez předního skla a všude kolem mě se objevovaly střepy. Ještě předtím zvolal na mě a sestru bratr. Jste v pořádku?! Sestra chvíli váhala nad svou odpovědí, ale nakonec řekla ANO. Dívala se na zem. Voda z řeky zalévala její nohy od kotníků až ke kolenům. Můj bratr, protože pracuje v nemocnici se rychle chopil situace. Museli jsme se ihned dostat z kabiny deformovanového vozu. Přes vypadlé čelní sklo jsme se postupně dostávali ven. Řeka byla ledová a dokazovala svou sílu. Podařilo se! Nějakým způsobem jsme se vyškrábali až k vozovce. Museli jsme se obejmout, protože když jsme viděli v jakém stavu je naše auto a my jsme to přežili velkým zázrakem. Bez váhání bratr zavolal pomoc. Byli jsme promrzlí, zničení, ale po druhé narozeni. Zavolal i otci a mamince. Od obou se dostavila vlna výčitek, emocí, ale také i lásky. Následující události se seběhly už  rychleji. Hasiči auto vytáhly a jednomu z vedoucích hasičů zůstával rozum stát nad tím, že auto skončilo v řece na tak přehledném úseku. Měli jsme obrovské štěstí, že auto v řece neskončilo střechou dolů, podotkl jeden z hasičů. Protože jsme byli daleko od domova a bez auta, domluvili jsme se s maminkou, že nás vyzvedne v nejbližší vesnici. Laskavost hasičů nás odvážela na místo určení.

   Nešlo jinak, ale musela jsem ještě tento zážitek rozebrat mezi svými sourozenci. Shodli jsme se na jediném. Při tom pádu s námi museli být Andělé. Každý z nás měl stejný pocit, jakoby nás zahalila nějaká nehmotná izolace plná světla a chránila nás tak před zraněním. Až na jeden malý škrábanec, který jsem měla na ruce, se nikomu z nás nic nestalo. Při tomto dialogu, který jsme ve voze hasičského auta vedli, jsem musela spustit slzy.

   Od tohoto dne se život nejenom mě, ale i mým sourozencům změnil. Občas bývám pesimistická nad nějakými problémy, které mě potkají, ale vždy, když si vzpomenu na tuto událost, stojí za to posilovat svou víru a věřit v sebe sama a Andělům, které máme po boku. Nikdy nejsme sami, jsou stále s námi, ochraňují nás a dávají nám ty nejkrásnější myšlenky. Stačí jenom je pozvat dál do svého srdce a každé varování, které nám ze samotných nebes zesílájí vyslechnout. Tímto bych chtěla složit obrovský DÍK za všechny Anděly.

Kateřina (23)

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode