Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Setkání

Fenceless

Slunce se už zhouplo za obzor a všichni ptáci už spali. V tu chvíli se zdálo být úplně všecičko v pořádku. Nebylo. Na stohu slámy u stodoly rodiny Dvořákových se pomalu začínalo rozsvěcet světlo. Žhář už byl ta tam, ale pomalu rozrůstající plamínek zůstal. Zářil víc a víc. Živil se křehkou slámou a pod jeho neúprosným žárem se měnilo v popel jedno stéblo za druhým. Netrvalo to ani chvilku a celá stodola byla v plamenech.

Hluk ohně probudil Matyáše. Podíval se z okna a zaslechl krátké vyjeknutí. Pohled na hořící stodolu, kde od mala bydlela jeho nejlepší kamarádka a později i láska není zrovna povzbudivá scéna. Věděl, že když nezasáhne on, tak tu nikdo druhý pro ni nebude. Navlékl si nějaké oblečení a nezapomněl na dědův kožený kabát. Věděl, že za to dostane výprask, ale musel to udělat. Vyběhl a zahnul za roh budovy. Věděl, že by kabát sám o sobě shořel. Proto ho na chvíli celý ponořil do sudu, který sbíral dešťovou vodu z okapů. Kůže absorbovala vodu a z kabátu se stal dvacetikilový nacucaný žmolek. Ještě je potřeba sekera, vždycky je potřeba sekera. Zastavil se v kůlně a vzal si tu největší. „Není čas, musím jít“, si pořád dokola opakoval Matyáš. Doběhl ke stodole a hned viděl první problém. Pojízdná vrata, která v noci chránila stodolu byla zavřená. Oheň je už mírně natrávil, ale pořád byla pro holé ruce nedobytná. „Použij tu sekeru“, mluvil Matyáš sám k sobě. Stačilo udeřit jen párkrát. Jakmile dveře padly, ošlehl Matyáše horký plamen. Teď se musel rozmyslet, co přesně udělá a jak se zachová, protože vevnitř nebude čas. Věděl, že poběží k ní do pokoje. Cesta tam vede skrze dvě místnosti a pak po dlouhých dřevěných schodech, ale ty už stejně budou dávno v plamenech. Proběhl ohněm a v tváři pocítil dotírající žár. Touha zachránit Selenu ho pálila víc než oheň samotný. Vyběhl po hořících schodech a zahlédl, že cesta doprava, tedy do ložnice rodičů je zabarikádovaná spadlými kusy dřeva. Ignoroval myšlenky na smrt a za schody zahnul doleva. Tam byla její místnost. Nebylo třeba ani ťukat, dveře už byly z půlky prohořené. Matyáš vběhl dovnitř a viděl vyděšenou Selenu jak se tiskne k chladné stěně. Nebyl čas na povídání, přiběhl k ní políbil jí a přitáhl pod svůj kabát. „Rychle, pojď!“, řekl až teď s poměrně velkým zpožděním. Věděl, že cesta zpět už nebude tak snadná. Schody se mohly každou chvílí zřítit a okolo už padaly hořící trámy. Jako to obvykle bývá, čas byl opět největším nepřítelem lidí a tentokrát tlačil ještě více palčivě, než kdy předtím. „Jdem!“, zakřičel Matyáš a vyrazil vpřed. Pláštěm přikryl obličej Seleně, na něj samotného už bohužel moc nezbylo. Cítil to všudypřítomné horko, jak se mu zakusuje do tváří a oheň mu pálí vlasy. Kráčeli rychle a dupali na schod za schodem, Matyáš byl první, pod kým se schod prolomil. Ztratil rovnováhu a padal. Věděl, že musí Seleně nechat kabát, že ona je ta, která nesmí uhořet. Musel jí chránit. A tak padal pryč z bezpečí promočené látky. Spadl na stůl a hned na něj spadl malý ohořený trámek. Selena jen tak tak stihla seběhnout schody a v rychlosti odstrčit trámek a přikrýt Matyáše před dalším sesypem dřeva ze stropu. Chytla Matyáše za ruku a pomohla mu vstát. Matyáš mírně kulhal na levou nohu, ale už to nebylo tak daleko. Selene ho podepřela a utíkali pryč, pryč z těch hořících ruin. Venku vysílením padli na zem.

Selene se probudila první. Protřela si oči a protáhla se snad stejným pohybem, jako se protahují kočky. Vlastně až teď v denním světle byla vidět celá ve své kráse. Její světle modré oči připomínaly mělčinu. Pohled do jejích očí odkrýval její upřímnost a laskavost, kterou oplývala. Oči byly ze shora štítěné tenkým obočím. Nad rty měl své pevně dané místo pěkně tvarovaný nos. Hnědé rozpuštěné vlasy hladily její dívčí ramena. Jedním slovem, byla nádherná.

Převalila se a postavila na kolena, aby se rozhlédla. Nejdříve očima přelétla stodolu, která byla úplně zdevastovaná. Až teď si uvědomila, že její rodiče musí být už mrtví. Byla to taková rána, že vůbec odmítala přemítat o budoucnosti a už vůbec o tom že je už nikdy neuvidí. Nechtěla na to teď myslet, teď je to totiž úplně jedno. S láskou se podívala na Matyáše a skoro vyjekla, když viděla jak je popálený. Jeho hruď se pomalu zvedala a ještě pomaleji klesala, to byla alespoň jedna dobrá zpráva. Žil. Matyášovi rodiče byli na robotě v daleké vesnici a nejbližší osada je celkem vzdálená. Tak hodinu pěšky. Nevěděla jestli může nechat Matyáše samotného. Bylo jí jasné, že by mu stejně nijak nepomohla, musela jít.

Když doběhla do vedlejší vesnice bylo už poledne, naštěstí v těchto dobách si lidé ještě pomáhali a znali se jménem, tak nebyl problém sehnat nějakou pomoc. Když se pro Matyáše vrátili už byl mrtev. Takhle je ten příběh zapsán v kronice vesnice Smolné. Pak se autor zmiňuje pouze o tom, že z těch tří smrtí za jednu noc mladá slečna Dvořákovic zešílela a podřezala si žíly, kronika však nemluví o pravém jádru příběhu, který se udál potom a který je daleko důležitější. Ten vám teď povím já.

Možná je ještě potřeba zmínit jednu důležitou věc. Nevím jestli existuje převtělování duší a reinkarnace. To nechám na vás, ale jedna věc je jistá a to ta, že ten den umřela jen jejich těla. Už staří Egypťané říkali, že smrt je jen začátek a toto opravdu začátek byl. Bohužel v tomto případě Matyáš se nevtělil do novorozeněte. Jeho duše byla tak silná, že si ponechal vlastní podobu i v životě následujícím. Člověk by si mohl lámat dlouho jak by chtěl, aby si ověřil pravidla světa a stejně by nepřišel na to, že se po smrti soudí váha duše. Bohužel pro Selene spáchání sebevraždy je zaprodání se věčnému zlu. Pokud jsou spolu duše nějak výrazně spojeny, tak putují světy dokud se opět nesetkají. A tak oběma byl vdechnut život nový:

Matyáš se probudil a rozhlédl se okolo, mírný vítr rozčesával šedou hřívu polí. Bylo to zvláštní místo, místo spálené stodoly viděl pouze malý domeček. Jejich dům pro jistotu chyběl úplně. Celý svět byl jiný, snad by se i zapřísahal, že barvy jsou jiné, rozhodně vybledlejší než normálně. Slunce už bylo přibité na obloze dost vysoko, možná by mohlo být i pravé poledne. Vstal a zjistil, že popáleniny, které měl ho vůbec nepálí. Dokonce se přes noc zahojily. Musel zjistit, kde že vlastně je. S pohvizdováním došel ke dveřím malé chaloupky a zabušil na dveře. Zaslechl otevírání petlice a dveře se s vrzáním otevřely. Stál tam postarší muž a hned jak zaslechl, že si Matyáš hvízdá se začal tvářit vyděšeně. „Ticho! Ticho! To nesmí nikdo slyšet!“ Matyáš se tuze podivil: „Co slyšet, vždyť si jen hvízdám.“ „Nu právě!“, pravil děd. „V naší zemi je zakázáno cokoli cítit, copak to nevíš?! A pískání je náznak dobré nálady! A vůbec pojď dovnitř, než tě někdo uvidí!“. Nakonec se ukázalo, že onen pán není tak zlý jak se na první pohled jevilo, byl docela milý. Začal vysvětlovat, jak se to v jejich světě má a že on je tam už velmi dlouho a že kdysi měl syna, který byl Matyášovi velmi podobný, jenže ho zatkla diktátorova garda a jeho nechali bičovat, že málem vypustil duši. Dál mluvil o jediném šedovládci téhle země, který má absolutní moc, proto je přezdíván diktátor. Jejich vláda je zde už sedmnáct generací a jmenuje se Řimbuk XVII. V rodině Řimbuků se dědí z generace na generaci poslání udržet tento svět šedý, aby ho mohli ovládat. Když lidé k sobě totiž nic necítí, tak jsou to jednotlivci a jednotlivci se dají lehko řídit. Pokud kdokoliv prokáže nějakou náklonnost k dalšímu člověku ihned je odvlečen někam, odkud už nikdy nenalezne návratu.

Derek, tedy jak se jmenoval onen starý muž dal Matyášovi najíst, bylo až neuvěřitelné jak tamní jídlo nemělo žádnou chuť, byla to prostě jen hmota v jiných tvarech. Mladý chlapec pořád dokola přemýšlel, jak to změnit. Viděl všechnu špatnost toho a vadilo mu, že se nenajde nikdo, kdo by s tím cokoli dělal. Možná by se našel jeden člověk. On samotný. To vždy on se zastával slabších, aniž by myslel na sebe. Lidem, kteří byli zlí na jeho přátele se mstil důsledně a bez výjimky. Svůj život párkrát pro záchranu dal v šanc a neměl problém ho nyní obětovat pro dobro všech. Z dlouhého přemýšlení ho vytrhl výkřik:“Matyáši, uteč! Jsou tady!“ Matyáš se zvedl od stolu s vědomím, že dveřmi opravdu jít nemůže. Zatápal pohledem po světnici, jako kdyby hledal nějakou díru ve zdi… A našel, bylo to okno. Třemi skoky se přiblížil k němu a čtvrtým vyskočil ven. Hned za oknem už čekala stráž, jako kdyby věděli, že tam bude. Nasadili mu okovy a dotáhli ho před chalupu. Derek tam už klečel a ruce měl sepjaté za hlavou, jako kdyby se chystalo k chladnokrevné popravě. Stráž ho dovedla vedle Dereka a kopancem do stehna mírně naznačila, že by bylo taky vhodné kdyby si kleknul a dal ruce stejně. Krom Dereka se celé scény účastnila ještě skupina strážníků a jedna postava, která stála k mužům zády. Na první pohled byl patrný velký cop, který byl uměle přidržen železnou konstrukcí, tak aby působil spíše jako koňská oháňka. Byla to žena a z tohoto pohledu celkem přitažlivá, ženské brnění zvýrazňovalo pěkný tvar jejího těla. Ramena jí chránily výstupky kožené zbroje. Nejspíš nějaká bestie ve službách Řimbuka. Elegantní otočkou na patě se otočila čelem k oběma mužům.

„To je…“, vydechl Matyáš a údivem se nemohl ani nadechnout. Byla to jeho jediná láska, jeho světlo i tma, snad jediný člověk, který ho chápal: Selena. Pro jeho oči byla sice krásnější než kdy předtím, ale pro jeho srdce se stala ohavnou stejně jako bordelmamá z nevěstince v hlavním městě.

Selena pozvedla obočí a vychutnávala ticho, které se šířilo okolím jako rakovina skrze lidské tělo. Pousmála se tak, až odhalila bílé zuby a pokývala hlavou. „Matyáš“, s pohrdavým hlasem řekla.
Tohle však už Matyáš nedokázal unést a jeho tvář se zkřivila bolestí. Seleně se zvrásnilo čelo a vražedným pohledem probodla Matyáše. „Nesmíš nic cítit!“, vykřikla jako přehnaně silný lék pro to ticho kolem. Strážník jí podával bič, ona natáhla ruku a chňapla po biči, jako nedočkavé dítě po vánočním dárku. „Postavte ho!“, rozkázala stejně zvučným hlasem, jako předtím. Dva strážníci ho postavili a otočili zády k své paní. Napřáhla se, zhluboka se nadechla a švihla bičem přes jeho záda. Na nich se ihned vytvořila dlouhá čára, jako památka na tento den. S první ránou Matyášovi vyhrkly slzy. Nebylo to však bolestí, ale smutkem. Okolí se začalo zbarvovat do fialové barvy. Selene to viděla a znovu bezcitným tónem zařvala:“Nesmíš nic cítit!“. Selene neúprosně bičovala Matyáše, ránu za ránou. S každou ranou se Matyášovo srdce zatvrzovalo a on po chvíli začínal ignorovat tesklivé volání smutku v jeho hlavě.

Když byla Selene hotova prostě se sebrali a odjeli na koních. Nic víc, nic míň.
Matyáš byl vyděšený. „To dělají každému.“, uklidňoval ho starý pán. „A kdo je ona?“ Vyptával se chlapec v naději, že se dozví o něco víc o Seleně. „To je vykonavatelka“, řekl zarmouceným hlasem Derek. „Vykonavatelka?“ „Ano, nejvyšší funkce ve službách diktátora. Má na povel všechny vojenské jednotky. Normálně ani nevychází, ale asi tě chtěla přivítat osobně.“ „No to jsem tedy opravdu poctěn“, prohodil Matyáš a přitom si mnul levou ruku pochroumanou od strážníka. V hlavě se mu mezitím rodil plán jak dát vše do pořádku. Každopádně pro další rozmýšlení potřeboval více informací.
„Co to měla Selene na krku?“, se zvědavě optal Matyáš. Derrek chvíli zaváhal, ale pak se rozmluvil: „Myslíš vykonavatelku? Nikdy je neoslovuj jejich jmény, stydí se za ně, snad nechceš být zas potrestaný?“ „Ano myslím ji.“ „To je smaragd moci, nosí ho každý vykonavatel na krku.“ „Aha, proč se mu říká smaragd moci?“, řekl Matyáš s důrazem na to „moci“. „Jsou v něm uchyceny emoce všech lidí z toho světa v jeho okolí jsou všechny pocity vidět barevně a smaragd je do sebe nasává. Čím víc pohlcuje smaragd pocitů tím je mocnější diktátor.“ „A proč ho exekutor nepodvede a nestane se diktátorem, vždyť má moc celého světa na krku?“ „To nevím, ale asi musí vykonavatele nějak ovládat skrze nějakou jinou sílu.“

To bylo asi tak akorát, co potřeboval Matyáš vědět. Smaragd moci a Selene samotná je klíč k otevření této železné opony, která škrtí tento svět. Opět věděl… věděl, že když tu nebude pro tento svět, tak už nikdo další. Nikdo krom něho by se neobětoval. Dopil vodu a s omluvným tónem řekl Derekovi:“Je mi líto, byl jste mi dobrým přítelem, ale musím vás opustit.“ Vzal si z věšáku dědův kožený kabát vyšel dveřmi a aniž by se neohlédnul.

Byl si plně vědom toho, že svrhnutí diktátorství není zrovna operace o jednom muži, viděl co všechno ho bude čekat.
Pochybné cesty tohoto šedého světa ho zavedly do hlavního města Qadraku. Dříve se jmenovalo „Taubbe“, což znamenalo něco jako květinové pole, ale to bylo označeno za vysoce nevhodné a bylo nahrazeno něčím co má v názvu Q a R, aby to znělo víc ostře a účinně. Když Matyáš procházel gigantickými bránami ze solidního kamene cítil se jako malý bezvýznamný jedinec, jehož hmota kterou nesl jako své tělo, nemá absolutně žádnou hodnotu. Jak se zamyslel vrazil do něj jeden povoz a málem ho povalil. „Co tak vejráš?!“ Obořil se na něj řidič vozu. To upoutalo pozornost stráže, který právě vážil, jestli se pan řidič nedopustil citového přestupku.

Matyáš se snažil uniknout pohledu stráže a skryl se v záhybu brány a pomalu se prosmekl s dalším vozem, který jel dovnitř města. Byl si téměř jistý, že na přesuny v tomto městě musí být povolení a on se rozhodně nemůže courat tak daleko od Derekovi chalupy. Když si říkal, kde asi najde Selene, uviděl obrovský palác, který se jako smrtka tyčil nad celým městem. Nemohl však vzít palác na zteč sám. A tak se Matyáš uklidil na nějaké temné místo a přemítal o tom co je pro něj důležité.

Věděl, že spíše než nějaké kradení artefaktů mu šlo lépe vycházet s lidmi a to asi kvůli jeho čistým záměrům a taky protože měl všechny lidi upřímně a z celého srdce rád. Tušil, že bude nejlepší, když se do paláce infiltruje získá si všechny pro něj důležité lidi, aby mohl získat smaragd. Problém byl v tom, že lidi nemohli dávat na venek znát sebemenší pocity a v paláci bude kontrola dvakrát tak velká, kdyby se snažil někoho získat, tak mu akorát nažene strach. Procházel se tedy městem a díval se kolem. V kovárně právě dělali nové okovy, hmm úžasné, za rohem jsem viděl pajdajícího koně, okovy, opravdu úžasný nápad… Ironicky ve své mysli kritizoval Matyáš. Naproti byl místní úřad zabívající se statikou budov, se zabýval pouze papírováním. Zajisté důležité, když o blok dál je chátrající barák… Opět kritizoval Matyáš. To že viděl všude chyby ho zdrcovalo, ale to nebylo to nejhorší. Lidi tu procházeli jak kreatůry bez duše, nikdo strachy nepozdravil, nikdo strachy nepopřál dobrý den. Každý člověk byl tak sám. Když se stráže rozhodli, že je jim chvíle dlouhá a u studny zbili staříka, lidi si toho ani nevšimli, taky proč, že? Nebo byste si taky přáli výprask? Matyáš by tak rád viděl, jak všechno funguje, jak se lidé mají rádi, a jeden se zastane druhého. Chtěl by vidět jak místo jednotlivosti se vytvoří síť rukou, která podrží každého před nesnází. Chtěl by vidět, jak lidské dobro vítězí nad ubohostí.

Matyáš byl bezradný, nevěděl si rady a tak se rozhodl, že založí spolek, který bude tento necitelný zločin potírat. Že vytvoří skupinu lidí, kteří nebudou uznávat žádná diktátorova pravidla(a nebude to na facebooku :p ). A v čele s nimi se postaví paláci a zajmou Selene a pak zničí smaragd moci. Ano, to byl jeho plán, možná pro počátek trochu velký, ale Matyáš věřil a víra hory přenáší. Každý den si z celého srdce přál pomoci všem lidem a každý den se snažil šířit své učení. Mluvil o pocitech a jakou přinášejí úlevu, mluvil o tom, jak dva lidé jsou víc, než jeden a jeden. Mluvil o kráse barevného světa, mluvil o kráse ukryté v umění, mluvil o tom, jak se všednost stává jedinečnou, jen když člověk cítí, doufá a věří. Nejdříve přednášel v malé krčmě v úplném koutě, postupně jak jeho proslulost rostla, bylo možné navštěvovat větší sály. Jeho proslovy vždy zářili všemi možnými barvami, které byly v tomto světě tak nezvyklé a vzácné. Matyáš měl radost, jak se mu daří plnit jeho závazky, které měl vůči svému lidu. Tak to pokračovalo krátký čas, než začali stráže považovat shlukování lidí za podezřelé. Byl to zrovna čtvrtek, pátého máje, kdy do hospody, kde přednášel Matyáš napochodovala celá četa diktátorových stoupenců. Jeden muž z palácové stráže předstoupil a roztáhl dlouhý svitek:“Na vědomost se dává, že všichni jste zatčeni a budete bičováni, dokud se neumoudříte! Nyní se mi všichni dobrovolně vzdáte, jinak to bude ještě horší..“

Lidé se začali koukat kolem, byli strachy nesví. Vytvořená pouta se začínala zase trhat s tím, jak všudypřítomný strach opět vstupoval do srdce každého jednotlivce. A lidi strachu věří. Matyáš si toho byl naštěstí vědom a z pódia začal vykřikovat:“Nenechte se ovládnout vaším strachem, jich je jen pár a nás je plný sál! Nenechte se ovládnout vaším strachem, protože dva jsou víc než jeden a nás je mnohem víc než dva! Nenechte se ovládnout vaším strachem, protože jeden barevný den má cenu tisíců černobílých!

Dav se začínal tvářit celkem sebejistě, už zbývali jen někteří kteří si šeptali. Strážníkovi ve tváři probleskl nejistý úsměv. Z pódia se ozvala poslední triumfální věta, která ve svých slovech obsáhla daleko víc, než jedno poslání:“Nevěřte strachu, protože vám lže!“ V tu chvíli se celá skupina začala pochodovat proti stráži jako jedno tělo, jako jeden organismus. Řadoví strážníci začali couvat do dveří. Jenom jejich velitel stál na místě a řval do hluku v hospodě:“Stůjte chásko líná, nechám vás všechny zbičovat!!“ Když viděl, že ho muži neuposlechli, tak se otočil na dav který pochodoval proti němu a začal řvát pro změnu na ně:“Hned se vzdejte nebo z vás naděláme otruby pro prasata!! Zastavte se!!“ Nikdo ho však neposlouchal. „Ještě si to můžete rozmyslet. No tááák“, lámal se velitelův hlas. „Když toho necháte, tak vám to teda promineme“, byla věta, když byl lid metr daleko. Ten večer bylo mnoho svědků a každý by se zapřísáhnul, že velitel palácové stráže měl utéct dokud se dalo…

Matyáš dostal to co potřeboval. Lid plný naděje je silnější než lid plný strachu. A tak jen ukazoval cestu. Vedl stádo a vedl ho směrem k paláci. Byla ještě jedna věc, na kterou Matyáš myslel, tedy zbraně. Člověk může mít sebevíc lidí, ale proti mečům a dýkám se holýma rukama těžko ubrání. V davu měl už vybráno pár lidí, kteří byli schopní vůdci, ostatně jak bylo psáno, Matyáš lidem rozuměl.

První byl Gabriel syn Keltův. Dvacetiletý blonďatý chlapec. Možná by byl nevhodný pro jeho věk, ten byl však vyvážen velmi dobrými schopnostmi a snad neuvěřitelným charismatem a duší vůdce. Druhý Morin kovář, který měl velkou sílu a proto také velký respekt. Třetí byl Tubor, ten podle Matyáše měl vést čelní skupinu. Tubor kdysi sloužil jako velitel palácové stráže, ale byl zbičován za citový přestupek ke služce Morganě. Vybrat Tubora byla výborná volba, protože se vyznal jak v paláci tak v obranných postaveních před palácem. Zbraně byly pro tuto situaci klíčové, proto věděl, že bude muset poprosit Tubora, aby si vybral malou skupinku mužů a obsadili zbrojírnu a připravili všechny zbraně pro vyzvednutí. Mezitím Morin kovář, zaměstná palácovou stráž přímo před palácem. A Gabriel bude fungovat jako styčný důstojník, se svou skupinou doručí zbraně Morinovi. Plán byl tedy daný a každý věděl, co má dělat. Nezbývalo než doufat v dobrý osud bitvy. Matyáš nenáviděl krev a násilí, proto se rozhodl, že se stáhne do ústraní a počká na výsledek.

Tuborova bitva: „Rozhodli jsme se, že dva muži proklouznou zadním vchodem do zbrojírny. Protože diktátorova vykonavatelka dobře tušila, že to bude pro nás důležité místo, nechala jí dobře chráněnou. Když jsme dorazili na místo, viděli jsme dvě řady mužů před hlavní branou. Původně jsem chtěl rozkázat dvěma mužům, kteří znali zadní vchod, ať nám otevřou hlavní bránu a my bychom vtrhli dovnitř a všechny zbraně vzali s tím, že by si část odnesl Gabriel. To bylo bohužel nemožné a naše část se tak musela zpomalit, což jistě Morinovi přinese velké ztráty. Rozhodli jsme se, že zbrojírnu vyrabujeme zadním vchodem a to velmi nenápadně. Necháme si pár mečů na případnou obranu a zbytek předáme Gabrielovi. Vyslal jsem tedy dva muže na průzkum a nechal hlídku před hlavní bránou. Vše probíhalo hladce a Gabriel už odbíhal s jeho oddílem běžců donést zbraně Morinovi, když jsme byli zpozorováni.A Pak to přišlo, objevila se tu vykonavatelka na svém černém koni. Začalo jít do tuhého. Moji muži nebyli cvičení a jich byla přesila. Musel jsem zavelet rozdělení, pověřil jsem dva muže velením nad určitými skupinami a stáhli jsme se do ulic, kde jsme měli větší šanci proti takové přesile. Ta diktátorova mrcha musela stát zrovna proti mně. Rozsekala půlku mojí čety, než jsme pobili všechny její muže. Pak se samozřejmě hned vytratila. My jsme šli na pomoc dalším našim mužům v ulici. Nakonec jsme slavně zvítězili, celkem div na to, co jsem měl za nemehla.“

Morinova bitva: „Napochodovali jsme před palác s provizorníma zbraněma jako byli vidle, cepy a kladiva. Já si nes svýho macka, kterym sem normálně koval. Na začátku nás bylo víc, než jich. Snažili jsme se držet spíš dál, ale chlapi padali, jak když se kácí. Bylo nás už jen pět, když se ukázala i vona, ehm teda vykonavatelka v její ženský zbroji s tím vyzdviženym copem. Bylo to v háji, jedním máchnutím zabila mý dva chlapy. Pak dvěma skoky přiskočila přímo ke mně a chtěla mě seknout svojí čepelí. Já sem fšak nastavil kladivo a ránu vykryl. Musel jsem zdrhnout, fakt mi nic nezbejvalo. Akorát jak sem bral nohy na ramena ukázal se Gabriel a jeho běžci s mečema. Doběhnul jsem k nim a povídám jak to je. Gabriel, kluk jeden ušatá je chytrolín a tak řekl, že musíme bojovat, ale někde jinde, kde se víc ukáže naše přesila, kde je budem moc vzít do obklíčení. V tu chvíli se k vykonavatelce donesla zpráva, že rabujeme zbrojírnu či co a zmizela. Zbytek jsme vylákali na náměstí a druhá půlka kluků zaútočila na strážníky ze zadu. Musím říct, že jsem vůbec nevěděl, že tak málo kluků může pobít tolik chlapů, jako teda myslim strážníků. Gabriel řekl, že musí jít za Matyášem, protože jejich část je hotová.“

„Mistře?“ Probudil Gabriel pana Matyáše. „Vstávejte! Možná by se zdálo, že je přinejmenším podezřelé, že takový vůdce při hlavní bitvě spí, ale Matyáš nebyl člověk, který by byl vzrušen nějakou šarvátkou, nebo dokonce bojem. „Naši část bitvy jsme vyhráli, je potřeba abychom postoupili dál, nechtěl jsem to rozkázat bez vás pane.“ „Ano díky Gabrieli, věděl jsem, že budeš uvážlivý.“, řekl Matyáš a protíral si oči. „Jak je na tom Morin a Tubor?“ „Morinovi muži jsou pobiti, ale Tubor má ještě půlku jednotky.“ „To je mi líto“, smutným hlasem pronesl Matyáš.

„Postavili jste se strachu a porazili jste ho!“ začal Matyáš povzbuzovat lid. „Chcete, aby to skončilo definitivně?“ Vhodil otázku do davu, jako se hází kost hladovým psům. „ANO!!“, ozvala se jednohlasná odpověď. „V tom případě jí musíme chytit, musíme chytit Selenu!“, v tu chvíli to ztichlo, sice bylo jasné že už nemá skoro žádnou moc, ale stále v lidech vzbuzovalo obavy jen to jméno slyšet. „Není třeba se bát!“, empaticky vycítil Matyáš a pokračoval:“Je třeba jednat!“, a tak tedy jednali. U vstupu do paláce jim už nikdo nebránil. „Tubore, kde jsou komnaty vykonavatele?“, vlídným tónem se zeptal Matyáš. Tubor hned odpověděl možná až moc přehnaně vojenským tónem a dikcí:“Pane, dovedu vás tam, pane!“ a tak tedy šli. Nebylo vůbec jisté, že by tam vůbec měla Selena být, ale Matyáš jí znal velmi dobře a věděl, že prohru nese velmi těžko a že půjde do svých komnat čekat na prohru se zvednutou bradou, aby neztratila ani kapku své cti. Chtěl jí vidět, ještě než tam se do jejích komnat přižene stovka vesničanů. Bylo mu jasné, jak by se lidé chovali, proto jim rozkázal, že na nic nesmí šáhnout a nic poničit. Trochu se bál, že lidé nepochopí, že pocity jsou ukryty i v obrazech, květinách a architektuře. Naštěstí jim to ani nemusel vysvětlovat, protože mu bezmezně věřili a ctili jeho pravdu. Poprosil velitele, ať chvíli počká, musel si přece se svou jedinou láskou promluvit sám.

Matyáš:“Vstoupil jsem do pokoje a uviděl jí, tak krásnou jako byla před tím, možná ještě úžasnější. Vzpomněl jsem si, jak jsem s ní proskakoval oheň a jak nebyla schopna slova, když si uvědomila, že jsem jí přišel zachránit. Bolelo mě to daleko víc, protože jsem věděl, že ten náhrdelník co má na krku jí zabíjí a vysává všechny pocity, které kdy mohla cítit. Sice to nikdy nedávala okolí znát, ale měla velmi hluboké cítění a pochopení. Bylo až pozoruhodné, jak moc dokázala pochopit, bylo to snad až za hranicí normálních lidí. Také jsem obdivoval její vnímání, které bylo takřka stejné jako moje, měla na věci stejný pohled jako já a to mě těšilo. Otočila se ke mně a pohlédla mi zpříma do očí. Byly tak nezvykle vybledlé, jako kdyby z nich smaragd vysál všechnu upřímnost, která v nich kdysi tak silně zářila. Musel jsem jí požádat o ten náhrdelník.“

Selene:“Vstoupil do mé komnaty a viděla jsem ho, byl stejný jako předtím, nebyl krasavec, ale měl zajímavou jiskru v očích i tady v tom černobílém světě. Přála bych si něco cítit, dokonce bych si i přála, aby mi vyhrkly slzy a skočila jsem mu do náručí, ale nemohla jsem. Hlas v mé hlavě mluvil jinak. A rozkazoval mi, ať ho hned zabiju. Nechtěla jsem zneškodnit člověka, kterého jsem tak milovala. Nechtěla jsem zabít jedním máchnutím své čepele někoho, s kým jsem prožila celý život a nikdy se mi nezprotivil. A navíc by to bylo nerozumné. Kdybych ho zabila, tak by jeho šílenci vyrabovali celý palác. Jak tak znám jeho úctu k umění, tak zakázal, aby vůbec na co šahali. Pro jistotu ale odemknu sponu, která drží mojí šavli v pouzdře.“

Šáhla po šavli, Matyáš ustoupil o krok, ale ruce nechal podél těla, mírně je pozvedl dlaněmi nahoru a řekl:“Věřím ti, proč nemůžeš udělat to samé?“ Ona jen přikývla. Chtěl k ní jít blíž, ale nebyl si jistý, vlastně nikdy si jí nebyl jistý. Udělal dva kroky a tím se ocitl přímo před ní. Chtěl se jí dotknout, ale tušil, že by ho hned zabila. „Dej mi ho.“, řekl Matyáš a ukázal jí na krk. „To nemůžu.“, pro chlad v jejím hlase snad mrzl vzduch kolem. „Máš poslední šanci.“, lámajícím hlasem řekl Matyáš. Seleně se na obličeji po sobě objevily dva výrazy, je až neuvěřitelné jak se můžou takové protiklady střídat, jeden byl smutek a druhý hněv. Už nebyl čas znovu ustoupit a Selena se chopila své šavle a jednou sekla. Matyáš se s rychlostí vyhnul smrtící ráně a přiskočil k ní a chytnul jí za zápěstí v které držela vražedný nástroj. Už bylo pozdě na domlouvání. I když Matyáš nikdy nebojoval, byl lepší, vždycky byl lepší. Vyrazil jí šavli a chytl smaragd houpající se na jejím krku do dlaně.

V tu chvíli smaragd vtáhl všechny jeho pocity do své jedovatě zelené schránky. V jeho hlavě se ozval temný hlas. Věděl, že patří diktátorovi. Mluvil celkem jasně: „Zab jí a staň se mým novým vykonavatelem!“ Bylo to tak sladké. „Vše ti zůstane, nechám Ti tvůj lid, nemusíš se bát.“, přemlouval. Matyáš zvedl šavli ze země a hrot namířil na srdce Seleny, která se tvářila vyděšeně. Bylo vidět, že se její šedá tvář pomalu zbarvuje do zdravé růžové. Padla na kolena a po tvářích jí začaly stékat slzy. „Bodni!“, zazněl další rozkaz. „Omlouvám se!“, vyhrkla tohle slovo a s ním spoustu slz. „Omlouvám se, za všechno, nemohla jsem se bránit!“, sice omluvou ztratila poměrně dost své důstojnosti, ale neškemrala o život, tak hluboko by nikdy neklesla. „Z-A-B J-Í!“, pálila Matyáše myšlenka v hlavě. „Zab jí, pro to co provedla tvým lidem!“. Nevydržel to, jeho bariéra vůle se prolomila jako chatrná přehrada z prken. Bodl. Špička šavle si prorazila cestu skrze její srdce a vyjela na druhé straně těla. Strhl jí smaragd z krku a tělo nechal bez povšimnutí dopadnout na zem. Kaluž krve se rozlévala všude kolem, ale Matyáš si všímal jen lesknoucího se smaragdu, byl tak krásný a chtěl si ho nechat. „Vlastně by nebylo tak špatné, kdyby šel s diktátorem, říkal, že mu nechá jeho lidi, třeba budou moc cítit… Počkat proč něco cítit? Budou prostě mí a to stačí“, mluvil Matyáš sám k sobě.

„DOST!“, vykřikl Tubor. Vtrhl do komnaty a pěstí srazil Matyáše na zem. Smaragd se zakutálel za postel. Matyáš opět pocítil… Nejdříve teplo, takové vlhké a lepkavé. Smrdělo to jako… KREV! Zvedl hlavu a zjistil, co spáchal. Šok byl neuvěřitelně silný, nedokázal už ani normálně mluvit. „J-Já.. já jsem jí zabil!“, vykoktal se slzami v očích

Matyáš pochopil. Už věděl proč se tak chovala a co cítila. Ano bylo to opravdové. Teď Matyáš věděl, proč ho bičovala, proč nechala zatýkat a zabíjet lidi. Tohle porozumění rozhodně nebylo sladké, jako diktátorova slova. Uvědomil si, že to je on, kdo jí zabil. Mohl jí mít zpět. Jak upustil zelený kámen moci přihnaly se všechny ty myšlenky najednou, až přetížili jeho mozek. To byla věc, kterou nikdo nemohl vydržet.

„Zemřel“, rozhodným hlasem oznámil lidu Tubor. Na krku se mu houpal velký jedovatě zelený smaragd.

 

 Fenceless, 

zdroj  liter.cz
 

 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode