Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Pomoc ve chvíli nejtěžší

 

     Vůz až dosud ujíždějící po Monterey Boulevard nečekaně odbočil na výpadovku č.1 a vyrazil z města do noci. Muž za volantem, jihovietnamský veterán pohlédl na svoji spolujezdkyni, dvacetiletou studentku z Beijingu. "Mám pistoli," sykl. "Uděláš, co ti řeknu, jinak tě zabiju!" Čtyřicetiletý Lee pracoval v čínské restauraci, kde uklízel nádobí. Jenny tam dělala servírku. Po práci jí vždy někdo z kolegů odvezl domů. Lee, který se nabídl tentokrát, měl zřejmě jiný záměr. Jenny se zděšeně podívala na svého kolegu. Muž se k ní pootočil a do tváře mu padlo tlumené světlo přístrojové desky. Levé oko mu nepříčetně blýskalo, pravé ztratil ve válce, a zůstala mu po něm jen nehezká narůžovělá štěrbina. Znovu promluvil, tentokrát velmi příkře. "Budeš mi po vůli, jinak tě zahrabu někde na poli. Poslechni mě, jestli je ti život milej."

     Jenny přišla do Ameriky, aby tu začala nový život. Teď se však zdálo, že se její život počítá na minuty, do chvíle než Lee zastaví někde na temné silnici. "Ale já nechci umřít!" šeptla s očima plnýma slz. Zoufale přemítala, co dělat. Dobře věděla, že proti ostřílenému válečnému veteránovi šanci nemá. Podívala se ke dveřím na své straně a napadlo ji, že by mohla vyskočit za jízdy, ale při takové rychlosti by se určitě zabila. Leemu ten pohled neušel a křikl: "Ty dveře stejně neotevřeš, jsou centrálně uzamčený."  Jenny nejela v autě poprvé, a zapochybovala, zda-li mu má věřit. Pak se jí náhle vybavila příhoda, která se jí udála asi před týdnem. Až dosud se potýkala s angličtinou, našla si dvě zaměstnání, stýskalo se jí po domově a v Americe si pořád ještě nezvykla. Nejspíš už proto od prvního pohledu působila sklíčeně. Jistá mladá dáma, kterou Jenny v restauraci obsluhovala, jí to řekla bez obalu: "Vypadáte tak nešťastně - možná byste se měla trochu pomodlit. Uvidíte, určitě to pomůže." Jenny, tu dobře míněnou radu považovala za nevhodnou, a popudila ji. Mnohem víc by jí potěšilo tučné spropitné. K čemu jí bude bezduché odříkávání frází, když Bůh stejně neexistuje? V Číně jí odmalička vštěpovali komunistické přesvědčení, že věřící nejsou silní a odvážní, jsou to duševní mrzáci závislí na smyšlených pohádkách. Po vzoru Marxe Jenny věřila, že náboženství je opium mas.

     Teď ale, na temné výpadovce, v zajetí poblázněného kolegy za volantem schopného jí znásilnit, a možná i zavraždit, se jí modlitba k božské autoritě, která by jí vyvedla z této ošemetné situace, zdála jedinou a poslední možností. "Řekla jsem si, že se poprvé, a možná naposled v životě pomodlím. Zavřela jsem oči a v duchu úpěnlivě zaprosila: ´Drahý Bože, jestli opravdu existuješ, pomoz mi, prosím!´ Svou modlitbu jen v myšlenkách vyslala přímo na nebesa. Překvapilo mě, že hned v zápětí jsem měla chladnou hlavu."

     Během dívčiny modlitby vůz náhle zakolísal a pneumatiky pronikavě zakvílely. Když otevřela oči, zjistila, že Lee z neznámého důvodu stočil vůz do protisměru a vrací se zpátky do města. Zabočil totiž na hlavní příjezdovou dopravní tepnu. Vzápětí už projížděli městem pod jasným pouličním osvětlením. Jenny to překvapilo, ale dál se modlila a vytřeštěnýma očima sledovala cestu. Znovu našla ztracenou rozvahu. "Prosím Bože, dej mi sílu!" pokračovala.

     Před křižovatkou světla překmitla na červenou. Leemu nezbývalo, než zastavit - a přímo přes ulici stálo vedle odstaveného vozu policejní auto s blikajícími světly. U krajnice stála žena v uniformě a vypisovala paragon. Jenny pochopila, že nastala vhodná chvíle. Až dosud nad ní Bůh držel ochrannou ruku. Teď už si musí pomoci sama. Energeticky sevřela kabelku a vzala za kliku dveří. Nevěděla, jestli povolí. Povedlo se. Lee sice vztáhl ruku, popadl ji za paži, ale Jenny se mu s vypětím všech sil vytrhla a rozběhla se přes čtyřproudovou vozovku k policistce. Nepřestávala se modlit a cítila se tak silná, jako nikdy předtím. Blikla zelená a Leeův vůz vyrazil, až pneumatiky zasvištěly.

     "Ta zkušenost otřásla mým dosavadním přesvědčením až po základy," vzpomíná Jenny po dvanácti letech. "Vyrůstala jsem v Číně v období kulturní revoluce. Věděla jsem, jak to moji rodinu i zemi ničí. Ale nikdy jsem neslyšela, že by Bůh někomu pomohl. Ze střední školy jsem si kromě jiného odnesla i zdůvodnění vědeckého ateismu: ´Svět je hmotný a vědomí včetně duchovních záležitostí nevycházejí z vědeckého základu, jsou pseudovědecké a patří do říše báchorek, kteřím věří ještě tak prostí venkované.´A přesto se stalo, že mi bůh zachránil život - jsem o tom plně přesvědčená. Všechny mé filozofické argumenty se rozptýlily jako prach ve větru. Pochopila jsem, že ne všechno lze vědecky vysvětlit a zvážit, rozpitvat na atomy, chemické prvky a elementární částice.

     Ta událost znamenala bod zvratu v mém životě. Nepřímo jsem došla k závěru, že ty nejdůležitější věci v životě - laskavost, láska, víra a slušnost - ty se za peníze koupit nedají. Pokud ovšem jsou tyto hodnoty ryzí, pak můžou hory přenášet, můžou zachraňovat životy. Nepřekvapilo mě, když moji rodiče a přátele tu událost označili za souhru šťastných náhod a moji víru v Boha za iluzi. Tehdy jsem s jistotou věděla, že mi hrozí smrt. Teprve modlitba mi dodala potřebný klid, rozvahu a sílu. Proč asi můj únosce tak nečekaně odbočil, dorazil do města a na první křižovatce čekal policejní vůz?

     Teď už vím, že nade mnou bdí, chrání mě. Vím, že existuje. A čím víc se snažím o soulad s Božími principy, tím lépe se mi žije.

A to je mé ... vyznání. "

 

přepsala jsem z knihy Osudové zásahy D.Millman a D.Childers

 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode