Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Každý den je dobrý

     Bylo 21. června 1987 a můj syn John Quinn se probudil s bolestí v tříslech. Předpokládala jsem, že je to natažený sval nebo kýla, protože jezdil závodně na kole. Bylo mu třináct, a přestože závodil teprve tři roky, už se mu povedlo získat řadu trofejí. Měla jsem starost, ale nebyla jsem z jeho bolesti nějak vyděšená. Vypravili jsme se na pohotovost. Po příjezdu tam Johna vyšetřili a udělali mu rozbor krve. Zaslechla jsem, jak jeden z doktorů říká: „Něco není v pořádku – krev se srazila dřív, než jsme ji donesli do laboratoře.“ Zmocnil se mne temný pocit a v hloubi duše jsem věděla, že to bude něco vážného. Řekli mi, že Johna budou muset přijmout do nemocnice, protože mají podezření na leukemii. Cítila jsem se jako ve špatném snu. V naprostém šoku jsem volala manželovi a dceři a řekla jim, aby za námi přijeli do nemocnice.

     Mezitím zdravotní sestry žertovaly s Johnem – byl jako obvykle radostně svůj, netuše, co se děje. Zakrátko přijel manžel s dcerou. Řekli nám, že John má extrémně zvýšený počet bílých krvinek. Hrozilo mu tak nebezpečí okamžité smrti, kdykoli jej mohla ranit mrtvice.

     Sestry mi řekly, abychom jeli domů a sbalili Johnovi tašku, protože bude muset do dětské nemocnice ve Philadelphii. Jeli jsme tedy domů, ale já si z té cesty nepamatuji nic než to, že jsem křičela a říkala si, že to nemůže být pravda.

     Zakrátko jsme se vrátili do nemocnice a potom dalších třicet kilometrů následovali sanitku. V té době se mi hlavou honily nejrůznější věci. Vždycky jsem se za své děti modlila, ale nyní byly moje modlitby intenzivnější než dřív.

     Po příjezdu do dětské nemocnice nás zavedli na oddělení rakoviny. Všude jsme viděli nemocné děti, některé neměly vlasy, některé zvracely do kbelíku. Brzy nato nám potvrdili Johnovu diagnózu: leukemie. Zavedli nás do pokoje a řekli nám, že se jedná o chronickou formu leukemie, která se u dětí vyskytuje pouze zřídka. Dávali mu dva roky života. Oba dva s manželem jsme hystericky plakali. Potom po nás lékaři chtěli, abychom to řekli i Johnovi. Jak říci třináctiletému chlapci, že má před sebou dva roky života? Znovu jsme plakali.

     Zůstala jsem s Johnem v nemocnici. Dělali mu řadu testů a doktorům se povedlo snížit mu počet bílých krvinek. Řekli nám, že jedinou nadějí na vyléčení je transplantace kostní dřeně.

     Po jedenácti dnech jsme se vrátili domů. John bral chemoterapeutické léky, aby se hladina bílých krvinek udržela pod kontrolou. Nepřišel o vlasy, takže ani nevypadal jako nemocný, ale v prvních týdnech se cítil hrozně. Každý týden jsme jezdili na kontrolu do Philadelphie. Při všech těch lécích, testech, ježdění a nemoci mne John překvapoval svým pozitivním přístupem. Nikdy ho nenapadlo se nechat nemocí zlomit. Chtěl pokračovat v závodění, což také udělal a dokonce vyhrál i další ceny.

     V září 1988 byla dohodnuta transplantace kostní dřeně. Dárkyní byla Johnova vlastní sestra. Přestože nebyla ideální dárce, nesmírně chtěla bratrovi pomoci. V Iowě jsme našli lékaře, který se specializoval na transplantace od nekompatibilních dárců. Doktor Trigg byl velmi znalý a odpověděl mi na každou otázku, kterou jsem mu dala. Johnovi se také líbil.

     Provedli transplantaci a John si za celou dobu ani jednou nepostěžoval. Jeho odvaha a statečnost v průběhu tohoto utrpení nám všem byla příkladem. Zůstali jsme v Iowě tři měsíce a pak se vrátili domů.

     Po celý následující rok byl John bez rakoviny a v té době se učil doma. Věřili jsme, že ho operace vyléčila a že bude moci brzy pokračovat v normálním životě. Jednoho dne jsme se ale dozvěděli, že se mu leukemie vrátila. Jediné, co mi tehdy šlo hlavou bylo, že se můj syn nebude moci naučit řídit, nedokončí střední školu, ani se nebude moci normálně oženit. Tolik toho nestihne a bude po něm nesplnitelné prázdno. Věděla jsem, že situaci nemáme v rukách a že jediné, co mohu dělat, je modlit se. Prosila jsem Boha, aby mému synovi umožnil prožít dlouhý a šťastný život.

     John žil naplno každý den. Nechtěl, aby lidé věděli o jeho nemoci, projevovali mu svou účast a litovali ho. Jeho mottem bylo „KAŽDÝ DEN ŽIVOTA JE DOBRÝ DEN“. Až do šestnácti závodil na kole, naučil se řídit, s dobrým prospěchem ukončil střední školu, pokračoval ve studiu na technické škole a také jí dodělal. A také chodil do tanečních a našel si přítelkyni. Měl také několik skvělých přátel a vždy, když potřebovali pomoci, byl tu pro ně. Po skončení závodnické kariéry na kole, začal závodit v autech a opravovat motocykly. Kupoval motorky, které byly ve špatném stavu, opravoval je a pak je prodával. Podařilo se mu si vydělat dost peněz, aby si mohl koupit sportovní auto svých snů.

     John překvapoval i své doktory. Po léta žil na chemoterapeutických prášcích. Býval hodně unavený a po tabletách měl rozbolavělou pusu, ale to mu nebránilo dělat to, co měl rád. O jeho nemoci jsme hovořili jenom velmi zřídka. Jednou se mi ale svěřil, že se nebojí smrti, nýbrž, že má strach z toho, že by to zničilo mne. Já jsem mu vždy říkala, že udělám všechno, co bude v mých silách, abych mu pomohla.

     V březnu 1996 získal práci při opravování motorek. Byl velmi šťastný a svoji práci dělal s láskou. Jednoho dne nám zavolali, že se mu v krvi objevili blasty. Všichni jsme věděli, co to znamená. John se vrátil z práce jako obvykle, s úsměvem, a pak uviděl výraz na naší tváři. Když jsem mu říkala, co jsme se dozvěděli, málem mě to zabilo. Znovu jsem musela být silná a přesvědčovat ho, že ještě existuje naděje. Šli jsme k místnímu lékaři a tam jsme se dozvěděli ještě pochmurnější zprávu: Johnovi tentokrát dávali šest týdnů života. Údajně existovala ještě malá naděje a tou byla transplantace kmenových buněk. John váhal, ale protože se zdálo, že je to jediná možnost, nakonec s operací souhlasil. Chtěla jsem, aby šel k doktoru Triggovi v Iowě, ale na to nebylo dost času. Šel tedy do univerzitní nemocnice v Pennsylvánii. Zde podstoupil operaci a já jsem tam s ním šest týdnů byla v pokoji. Téměř neustále jsem se modlila. Dva týdny před transplantací John vážně onemocněl a přendali ho na jednotku intenzivní péče. V té době už měl od léků poškozené srdce. Dívala jsem se mu na obličej a viděla, jak se mu na tváři střídají výrazy, jako kdyby s někým hovořil. Po dvou týdnech na jednotce intenzivní péče ho znovu přendali zpátky na původní pokoj. Nějakou dobu nemohl mluvit, protože měl ochrnuté hlasivky. Nakonec jsme se vrátili domů a denně k nám docházela sestra, která mu dávala nitrožilně antibiotika. Čtyři měsíce měl John horečky. Viděla jsem, jak hubne. Ptal se mě, proč si ho Bůh už nevezme. Přál si, abychom jeho popel rozptýlili.

     8. září 1996 mu bylo dvacet tři let a za pár dní na to 28. září, zemřel. Až do poslední chvíle jsme ho drželi za ruce. Na pohřeb přišlo kolem čtyř set lidí ze všech možných oblastí. John mi kdysi říkal, že má strach, že si na něj kromě nás nikdo nevzpomene. Jsem si ale jistá, že teď už ví, kolik lidí ho milovalo. Dokonce i jeho lékař na pohřbu plakal.

      John pro nás byl obrovskou inspirací – kamkoli vešel, rozsvítil celou místnost. Přestože mu bylo odepřeno bezstarostné dětství, nikdy se nelitoval. Byl chlapcem, ale měl v sobě zralost dospělého muže. Devět let si nesl svůj kříž a zemřel jako hrdina. Jsem hrdá na to, že jsem byla jeho matkou.

Přepsala jsem z knihy  Anděl vám žehná

 

Obrázky na profil, obrázky na lide.cz

 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode