Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Jeden den

     Obloha na východě se barví prvními ranními červánky a hlas jitra pomalu probouzí paní domu do nového dne. Ještě chvíli vnímá příjemné teplo svého lůžka. Z jejího nitra se ozve hlas: „Ale, ale, kdo to tady polehává!“

     Paní se zasměje a potichu opouští pokojík. Seběhne po schodech, v tichu přízemního pokoje upraví svůj zevnějšek a přihladí si dlouhé vlasy do způsobného uzlu. Přes dlouhý šat oblékne zástěru a v zrcadle zhlédne, zda žena, jež se na ni dívá v jeho obraze, je připravena vstoupit do nového dne.

     Opatrně odhrne těžké závěsy z oken, ať bílými mušelínovými záclonkami mohou ranní paprsky slunce ozářit útulný pokoj. Oči jí spočinou v hloubi modré oblohy. Ruce se samovolně spojí v šíp. A ona spočine v děkovné modlitbě.

Po chvíli plné lásky, vděčnosti a pokory k Tomu, Jemuž vděčí za svůj život i za životy svých blízkých, tichým krokem, aby nevzbudila ostatní obyvatele tohoto domu, vejde do kuchyně a připravuje snídani. Ví dobře, co má kdo rád. Přesto je snídaně pro všechny stejná, jen každý ještě dostane na cestu něco jen pro sebe. Tatínek rád jablíčko a tak jedno krásně vyleští a přibalí ke svačině. Terezka, které je dvanáct let, ráda oříšky a tak je určitě najde v kornoutku. A Petřík, šestiletý chlapec, tomu se vždy rozzáří očka, když najde ve svém baťůžku maminčinu malinovou zavařeninu. A tak paní domu s úsměvem chystá tyto dobroty pro své milé a posílá své radostné myšlenky do všech postýlek v tomto domě:„Vstávejte, je čas!“Po chvíli, jakoby na povel, otevřou se dveře všech pokojů a shora je slyšet radostné vítání a přání dobrého jitra. Petříkovy bosé nožky rychle cupitají po podlaze a při tom svém spěchu nezapomene zatahat Terezku za cop. Terezka vypískne, a ve vzájemném žertování a veselém smíchu se chystají ke snídani. Maminka ví, že toto jejich škádlení je veselá hra a že sourozenci si neubližují. Někdy se k nim přidá i tatínek a to je potom křiku a smíchu. Maminka v tu chvíli nasadí vážný obličej a snaží se opět nastolit klid a pořádek. Ale stačí se podívat do jejich hlubokých očí a děti hned uvidí jiskřičky radosti a smíchu. Tu obklopí maminku a začnou poskakovat kolem ní a maminka, ta se neudrží dlouho schovávat za vážnou tváří. A tak je hned zrána veselo v celém domě, než maminka zavelí: „Snídaně!“

     Petřík, který má vždy největší hlad, první vběhne do kuchyně a ještě na chvíli, než přijdou tatínek s Terezkou, přivine se k mamince a zaboří svou tvář do její široké sukně.

„Čím ta moje maminka pořád tak krásně voní?“ Je to vanilka či skořice, nebo snad maliny?

A Petřík ucítí maminčinu ruku na svých vlasech a jeho srdíčko zaslechne tichý hlas:

„Petříku, to je láska a štěstí.“ Jeho velké dětské oči vzhlédnou nahoru a tam se setkají s maminčiným pohledem. Petřík tomu moc nerozumí, ale ví, že si tuto vůni ponese jeho duše celý život.

     Do kuchyně vstupuje tatínek, snaže upravit si límec na košili. Když maminka vidí, jak tatínek zápasí s posledním knoflíkem, utře si ruce do zástěry a jemnými pohyby jej sama upraví. Potom kousek poodstoupí a prohlédne si tatínka, zda tak může „mezi lidi“. Tatínek trpělivě snáší tento zkoumavý pohled, a když maminka uzná, že je vše v pořádku, tatínek ji poděkuje, lehce se k ní skloní a pohladí ji po tváři. Terezka toto vše s úsměvem pozoruje. Zná každý maminčin pohyb, vidí něžnost a péči v jejich rukou a tatínek skloněný k této péči přijímá ji a je schopen pro ni „hory přenášet“.

Všichni usednou k prostřenému stolu, v tichosti skloní hlavy děkujíce za jídlo, jež smějí přijmout. Děkují svému Pánu, Stvořiteli. V tichém hovoru uběhne čas snídaně a již paní domu stojí na zápraží a pohledem vyprovází své milé, ještě poslední zamávání a pak do práce.

     Ve ztichlém domě se rozezní krásná hudba a paní prochází domem, jemně se dotýkajíc věcí a dává domácnost do pořádku. V Petříkově pokoji se zdrží nejdéle. I když se chlapec snaží udržet kolem sebe pořádek, při všem tom běhání, skákání a chlapeckých „povinnostech“ často na něco pozapomene. Paní se usměje.

Pak tiše vstoupí do pokoje Terezky a zůstane stát. Jemná vůně čerstvých květin ji přivítá na prahu. Krásně uklizený pokojík ozdobený jemnými obrázky jí kyne vstříc a ona poznává, že zde vyrůstá její přítelkyně. Na toaletním stolečku spatří otevřený sešit, do kterého si Terezka píše vážné a poučné chvíle svých dnů. Ačkoliv neměla v úmyslu vstoupit, při pohledu na tento sešit vejde a sešit zavře.

     Celý dům je prozářen jejím tichým působením a práce jí jde od ruky, ať vykonává jakoukoliv činnost. Z otevřených oken proudí dovnitř lehký vánek a zahrádka plná květin volá svou paní k sobě. Slyší volání růží, kopretin, konvalinek a dalších krásných obyvatel zahrady. S úsměvem si obleče pracovní šaty a volá: “Už běžím, už jdu!“ Celá zrůžoví při zalévání a plení záhonků. Každá květinka se už nemůže dočkat, až se jí dotknou její ruce, až ji pohladí pohledem.

A tu za sebou uslyší hlas: „Zdravím Vás paní sousedko!“ Otočí se za hlasem. Za nízkým plotem stojí její přítelkyně a v ruce drží košík zralých hrušek. Radostně jí odpoví na pozdrav a přijímá z jejich rukou dárek. A chtíc jí také obdarovat, poprosí bytosti, které ji pomáhají při ošetřování květin o kytičku, kterou by mohla darovat své přítelkyni. Za chvíli již sousedce podává kytici květin. Obě ženy si pohlédnou do očí a jejich duše, naplněny vzájemnou úctou a souzněním letí vysoko vzhůru v nádherné modlitbě.

     Den se pomalu přehoupne do své druhé půle. Paní domu dokončí práce pro tento den a v čistých šatech usedá v pokoji do křesla. Sedí tiše se zavřenýma očima. Nechává na sebe působit záchvěvy prožitého dne a po chvíli vztáhne ruku po knize, ležící vedle ní na stolku. Vnoří se do vážných řádků čerpaje posilu a vznešenost.

Pozdě odpoledne, když se opět čile točí po své domácnosti, přichází domů tatínek a děti a dům se naplní radostným povídáním i smíchem. Maminka, uvyklá spíše tichému domu s jemnou hudbou, pozoruje toto hemžení a otevírá své srdce příběhům svých milých.

     A večer, když již splnili všichni své domácí povinnosti, sejdou se dole v pokoji. To je chvíle, na kterou se těší nejvíce. Maminka uvaří voňavý čaj, přinese tácek koláčků a misku hrušek a pohodlně se usadí ve velkém širokém křesle poblíž krbu. Toto místo ji vyhradil tatínek, neboť ví, jak má ráda teplo a přítomnost milých ohnivých bytůstek. Vedle ní přisedává Terezka. Obě, maminka i Terezka, mají na klíně rozprostřenou ruční práci. Maminka vyšívá krásný ubrousek a Terezka našívá krajku na své nové šaty. Maminka je nedávno došila a Terezka ji poprosila, zda by si mohla přišít krajku sama. Maminka vidí, jak se dívka snaží a jak steh za stehem je jemnější a hezčí. Tatínek mezi tím nachystal dříví do krbu a zapaluje oheň dlouhou zápalkou. Pomalu, pomalu se začíná oheň rozhořívat a jeho jemné záblesky laskají celý pokoj. Jen co tatínek usedne do druhého křesla, Petřík se mu vyšplhá do klína a uvelebí se v něm. Tatínek chvíli tiše sedí a dívá se na maminku, jak hbitými prsty drží tenkou jehlu a klade bavlnku steh za stehem. Pocit hrdosti a štěstí, zaplaví jeho hruď. Tuto ženu si vyvolil za svoji družku a je mu opravdovou oporou a posilou. Takové ženy si může vážit a ctít a proto ji milovat. Ví, že je opravdovým příkladem pro Terezku, která sedí vedle ní.

     Petřík se netrpělivě zavrtí na jeho kolenou: „Tatínku, kdy už nám budete číst?“ Tatínek mu rozcuchá čupřinu neposlušných vlasů velkou tatínkovskou rukou a sáhne po knížce. Knížce, která dává lidem a také dětem odpovědi na všechny otázky. Z ní se každý může dovědět, jak krásný je život, jak velké je hrdinství, jak silná je láska,

jak mocný je Stvořitel!

http://www.os-obroda.cz/

 

Obrázky na profil, obrázky na lide.cz
 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode