Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Cizinec uprostřed noci

     V dětství jsem mnohokrát pozoroval, jak můj tatínek a jeho sourozenci vždycky vítají příležitost pomoci komukoli potřebnému. Jednoho dne jsem se o tom zmínil dědečkovi a on mi řekl: „Jim bylo pomoženo, když byli úplně malí, takže to nejmenší, co mohou udělat, je,  že se podělí o své požehnání s ostatními.“ Dědeček se opřel do křesla a to bylo znamení, že se chystá vyprávět nějaký úžasný příběh…

     „Byl jsem v mládí to, čemu se říká dobrodruh. Život byl vzrušující a pro ty, kdo se nebáli výzev, hýřil příležitostmi. Oženil jsem se ale velmi mladý a musel jsem se usadit, což velmi mrzelo moje kamarády. Joe, největší dobrodruh z naší party, odešel hledat štěstí na západ. V tehdejších dnech západem nazývali Ohio. Byla to odvážná cesta bez jakýchkoliv vymožeností, na které jsme dnes zvyklí. Po několika měsících jsem od něj dostal dopis, v němž tvrdil, jak moc ho mrzí, že jsem udělal takovou hloupost a oženil se tak brzy, a to, že jsem teď uvázaný u sedmi dětí. Nebýt početné rodiny, byl bych se s ním mohl vydat do Ohia, které popisoval jako zemi mléka a medu.

     Joe zjevně nepočítal s nějakou mojí reakcí na svůj dopis. Já jsem ale neviděl sebemenší důvod, proč se nesebrat s celou rodinou a nevydat se také na západ. Když jsme ale dojeli na místo, možnosti nebyly tak hojné, jak Joe popisoval. A v té době byl už i on sám pryč – přestěhoval se ještě západněji.

     Ubývaly nám rychle peníze, a tak jsme nemohli ani následovat Joea, ani se vrátit domů. Usadili jsme se v jednom starém domě, o němž místní lidé prohlašovali, že v něm straší. Každý den jsem hledal práci, ale časy byly špatné a my jsme nevěděli, zda tam vydržíme.

     Babička i já jsme jedli velmi skromně a většinu jídla jsme šetřili pro děti. Dostali jsme se až do takové situace, že jsme neměli dost jídla ani pro ně. Naše děti naštěstí vždycky přijímaly jakékoliv změny, takže ihned souhlasily s mým návrhem, abychom jednoho večera dělaly všechno trochu jinak. Protože jsme byli všichni unaveni a byla nám zima, navrhl jsem, abychom chodili dokola kolem kamen v kuchyni, potom si klekli, pomodlili se a rychle utíkali do postele. Slíbil jsem jim, že se najíme, až se probudíme.

     Pozdě večer jsme zaslechli bouchání na přední dveře. Když jsem otevřel, stál tam jakýsi neznámý muž s velkým košem plným jídla. Zdálo se, že je přinejmenším stejně překvapený jako já. Možná, že ho překvapil takový počet malých dětí, jak na něj široce s otevřenýma očima zírají, když jedno po druhém seběhlo ze schodů. V každém případě prohlásil, že ho těší, že v tomto domě našel nějaké lidi, protože jeho žena by mu už nevěřila ani slovo, kdyby tato jeho výprava byla marná.

     Potom pokračoval vysvětlením, že každého večera, když usnul, slyšel hlas, jak mu říká, aby vzal jídlo do domu, kde straší. Jeho žena ho zrazovala s tím, že to byl jenom sen a že kdyby ho sousedé spatřili, jak jde tak pozdě s taškami plnými jídla, pomysleli by si, že se zbláznil. Dvakrát ho od jeho úmyslu odradila a poslala ho zpátky do postele, ale když uslyšel příkaz potřetí, oblékl se a přes její protesty naplnil koš jídlem a vyšel s ním do noci.“

     Dědeček vypadal po svém vyprávění poněkud rozechvěle. Po chvilce pokračoval: „ Teď už jsou děti dospělé a mají svoje vlastní děti. Doufám, že jim vyprávějí o tom člověku, který nás té zimní noci zachránil. Bůh pracuje tajemným způsobem. Možná, že se i oni stanou Božími nástroji a že jejich prostřednictvím budou vyslyšeny něčí modlitby.“

Přepsala jsem z knihy Anděl vám žehná

 

Obrázky na profil, obrázky na lide.cz

 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode