Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Cesta domů

Stromy lemující okraje silnice mírně kývaly na pozdrav panu Dvořákovi. Se svou manželkou se vracel z oslavy kamarádových narozenin. Jeho stařičký Renault si spokojeně předl, manželka na sedadle spolujezdce poklimbávala a pan Dvořák zažíval příjemný klid. Blížila se pátá hodina odpolední a proto, aby neusnul, broukal si známou melodii posledního hitu ze Superstar. Škoda, pomyslel si, že musel dát do opravy rádio. Trochu totiž zamotalo kazetu a tak nebylo zbytí. Manželka vedle se zavrtěla, protáhla a zívnula.

Tak jak se ti spalo, zlato?" Zeptal se své ženy.
"Hmmm, zdál se mi zvláštní sen", ještě rozespale zamumlala a pokračovala:
"Měli jsme ve schránce dopis, na kterém byla naše adresa. Když jsme ho ale otevřeli, nebylo v něm nic napsáno. Jen ve složeném čistém dopisním papíře byl schovaný usušený čtyřlístek…".
"Tak to budeme mít asi štěstí", usmál se pan Dvořák na svou ženu a letmo ji pohladil po dlouhých, stříbrem již trochu prokvetlých, vlasech. Hlavou mu na okamžik prolétla vzpomínka, jak spolu před pětatřiceti lety stáli na osamělé pláži Středozemního moře a sledovali, jak se slunce noří pod hladinu. První společná dovolená. Za devět měsíců potom se narodil Jakub. Jejich prvorozený. Usmál se.

Paní Dvořáková se taky usmála. Možná že vycítila, na co její muž myslí a tak i ona vzpomínala na to, copak asi dělají jejich děti.

"Copak asi dělají naše děti", pomyslela si nahlas…
"No, nevím", odpověděl pan Dvořák, a pokračoval:
"Jakub bude asi ještě v práci, víš jak náročný mají teď projekt... Adélka je na dovolené u své kamarádky a Filip? Copak ten asi dělá? Doufám, že se nechytil zase nějaké party. Co to jen bylo za námahu ochránit ho před tou předchozí. Ale hlavně že už je to za námi. Snad je v pořádku…"

Oba se dívali dopředu, pan Dvořák ruce položené na volantu, paní Dvořáková složené v klíně. Oba ztraceni v myšlenkách. Stromy kolem cesty se stále pomalu kývaly v mírném vánku a cesta ubíhala klidně...

 

"Hele stopař! Nevezmeme ho?", zeptal se s dostatečným předstihem pan Dvořák své ženy.
"Ale jo, vypadá na slušného člověka. A trochu se podobá našemu Filípkovi", odvětila paní Dvořáková.
Přibrzdili a zajeli ke krajnici, kde zastavili. Mladík je doběhl, sklonil se ke staženému okénku a zdvořile pozdravil:
"Dobrý večer přeju, vezmete mě prosím kousek cesty?"
"Ale jistě, jen si nastupte", usmála se paní Dvořáková a lehkým kývnutím hlavy směrem ke svému muži si vyžádala jeho souhlas s tvrzením, že mladík je opravdu slušný.
"Kampak to bude mladý pane?", zažertoval pan Dvořák, zatímco zařadil a vůz se opět dal do pohybu.
"Jenom kousek prosím, nechci vás zdržovat…". Mladý muž měl příjemný hlas a pan Dvořák cítil, že ani nemá potřebu dál vyzvídat. Jen letmo pohlédl do zrcátka a jeho oči se střetly s mladíkovými. Vyzařoval z nich klid a tak si pan Dvořák začal zase pobrukovat. Po chvíli zašilhal na svou ženu, které opět začala padat hlava a usmál se. Cesta ubíhala dál, jakoby ani žádná zastávka, nebyla. Stromy se dál kývaly a nebe začalo pomalu chytat krásně červenou barvu od zapadajícího slunka...

 

"Víte, že vás Ježíš miluje...", ozvalo se znenadání ze zadního sedadla mírným, leč jasným hlasem.

Pan Dvořák ucukl volantem, jakoby se polekal nenadálého zvuku a jeho žena se s trhnutím narovnala. Když otočil volant do správné polohy, pohlédl s obavami na svou ženu a ta zase na něho. Téměř oba je shodně napadlo, jestli přeci jen neudělali chybu, když vzali stopaře. Co když je to nějaký náboženský fanatik, který je bude chtít donutit k zvrhlému obřadu jeho boha. Nebo jim vezme všechny peníze na svoji církev. Nebo je sváže a při nějakém hrůzném rituálu obětuje svému bohu. Takové a ještě horší myšlenky se honily hlavou paní Dvořákové, zatímco její muž uvažoval trochu střízlivěji. Například za jak dlouho bude další vesnice nebo alespoň čerpací stanice, kde by mohli zastavit a svého spolucestujícího se zbavit... Oba manželé hleděli upřeně před sebe, snad jakoby se báli pohlédnout dozadu. Když se dlouho nic dalšího neozývalo, paní Dvořáková nenápadně otočila hlavu a hrůzou vykřikla!

Na zadním sedadle nikdo neseděl...

Její muž, vidouce vytřeštěný výraz v obličeji své ženy, mrknul do zpětného zrcátka, pak v se v údivu na chvíli otočil celý, jen aby zjistil, že vzadu opravdu nikdo nesedí. Prudce sešlápl brzdu a auto s hvízdáním pneumatik zastavilo.

"No kde je???", rozčiloval se "Snad nevyskočil? Ale toho bychom si přece všimnuli."
"Podívám se, jestli někde nevypadnul", rozhodl se pan Dvořák a začal otevírat dveře. Ozvalo se cvaknutí čtyřech zámků, to jak se vysunuly pojistky na dveřích. U tohoto modelu auta se totiž zamykaly dveře automaticky, zhruba po deseti vteřinách jízdy. Pan Dvořák se s úžasem podíval na svou ženu a ta si rukou zakryla ústa. Bylo zamčeno...

Pan Dvořák znovu zařadil a auto se pomalu rozjelo. Oba manželé byli poněkud roztřesení a každý sám vzpomínal na to, co se vlastně před chvílí stalo. Cesta už se nezdála ubíhat tak klidně, ačkoliv vánek neustále kýval s korunami stromů. Jen jejich stíny se s ubývajícím světlem prodloužili a na cestu kreslili strašidelné obrazce.

Na pravé straně se objevil ukazatel s benzínovou pumpou a po chvíli odbočka. Pan Dvořák se rozhodl, že určitě potřebuje kávu na posilněnou a možná i něco k zakousnutí. Domů jim přece jen zbývalo ještě pár hodin cesty a zvlášť po téhle strašidelné události si potřeboval trochu odpočinout. Paní Dvořáková mlčela. A mlčela i když seděli u malého stolku a číšník obsluhující v minibaru, jež byl součástí čerpací stanice, jim přinesl dvě kávy a koláče. Vidouce jejich zadumané posmušilé výrazy a taky proto, že mu vrtalo hlavou jejich neustálé mlčení, zeptal se, co se stalo a jestli nemůže nějak pomoci. Pan Dvořák mu vylíčil příhodu se stopařem a číšník jen pokrčil rameny.

"To už jste dneska třetí, co mi vyprávějí ten samý příběh!", znovu pokrčil rameny a odešel pryč.
Manželé Dvořákovi se na sebe mlčky podívali a oběma přejel po zádech mráz.
"Cože to vlastně ten mladík říkal, před tím než zmizel?", zeptal se pan Dvořák své ženy…
"Že nás Ježíš miluje...", tiše odpověděla ona.
Znovu si pohlédli do očí a pan Dvořák jemně položil svou dlaň na manželčinu.
"Že nás Ježíš miluje...", šeptala si paní Dvořáková a její oči se usmívaly. Jakoby omládla, pomyslel si její muž...

-

Cesta zpátky domů byla klidná. Měsíc svou září načechrával mírné vlnky na asfaltu silnice a pan Dvořák pohladil stříbrem protkané vlasy své ženy, jež opět spokojeně podřimovala vedle něho. V duchu si zašeptal...:
"Ježíš nás miluje..."

 

(inspirováno skutečným příběhem)

zdroj  http://www.bozipohadky.cz/

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode