Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Čas pro človíčka

Chlapec si hrál s vláčkem rozloženým na tmavomodrém koberci v dětském pokoji. Za zavřenými dveřmi z vedlejšího pokoje bylo slyšet hlas reportéra a občas zklamané výkřiky otce. Chlapec natahoval klíčkem lokomotivu. Vláček se nepohnul. Zatřásl s ním. Nic. Chvíli se na něj bezradně díval. Chlapec vstal, natáhl se ke klice a drže pod paží pokaženou mašinku, zatahal otce za rukáv:

     "Tati, mašinka nechce jezdit!"Otec nereagoval."Tati, sprav mi to, prosím...""Dej mi teď pokoj, nevidíš, že nemám čas?!"Chlapec chvilku stál, vláček si opřel o tepláčky a malou teplou rukou hladil otcovu ruku. Velké černé oči upřel na obrazovku, ale po chvíli, když viděl, že otec se mu nemíní věnovat, odešel za matkou do kuchyně. Kuchyně byla plná páry. Na židlích stála vanička a matka držela v rukách chlapcova bratříčka. Dítě se mračilo a vřískalo. Kuchyně voněla heřmánkem a matka domlouvala dítěti."Mami, oprav mi vláček, nechce jezdit," řekl chlapec mezi dveřmi. Ale matka zakřičela:" Zavři ty dveře, táhne na děťátko!""Oprav mi vláček, nemůžu si hrát," řekl znova chlapec, vešel do kuchyně a zavřel za sebou dveře."Nemám teď čas," řekla matka, "jdi za otcem"."On taky nemá čas", řekl smutně chlapec, opřel se o okraj vaničky a díval se na to malé růžové nic, které se zmítalo ve vodě. Strčil do vody prstík a chtěl pohladit malou, křivou nožičku."Nedávej sem ty špinavé pracky!" řekla matka a odstrčila ho od vaničky. Zavolala:"Ondřeji, pošli Martina ven, ať tu nepřekáží!"Televizor zavřeštěl tisíci hlasy."Kvůli vám jsem teď neviděl gól!" zabručel otec, vzal chlapce za ruku, dal mu pět korun a řekl:"Běž si něco koupit ...", vyvedl ho za dveře a znovu se usadil v křesle.

     Chlapec zůstal před domem sám. Na ulici si hráli hoši s míčem. Byl mezi nimi i Jaro od sousedů, který chodil už do čtvrté třídy."Jarko, pojď mi opravit vláček ..." zaprosil chlapec."Zmiz, šprčku!" zakřičel Jaro. "Nevidíš, že nemám čas?"Chlapec zesmutněl. Nikdo nemá čas. Nikdo! Každý někam spěchá, každý dělá něco důležitého. Každý všechno má, jen na malého človíčka čas není. Po tvářích se mu skutálely slzy. Chtěl si je utřít. Na asfaltu zazvonila mince. Chlapec ji zdvihl, dvakrát popotáhl a zamířil k obchodu. Bylo tam mnoho lidí, ale chlapec se prodral k pultu, položil na něj pětikorunu a zeptal se:"Paní, máte čas?""Cooo?" prodavačka zvedla obočí. "Ovšemže nemám čas. Co chceš? Žvýkačku?""Ne", zavrtěl chlapec hlavou."Když nic nechceš, tak nepřekážej."Učenka ho vyvedla za ruku z obchodu a chlapec zůstal opět sám. Opuštěný, nepotřebný, díval se na lidi, kteří spěchali kolem. Někdo přece musí mít čas!

      A chlapec se vydal hledat toho někoho. Ulicí se hnala auta a předbíhaly ho stovky nohou, vrážely do něj nákupní tašky a kočárky. Ale chlapec šel dál. Sešel dolů, zastavil se, přitiskl nos na výklad a pak zase cupkal dál. Na náměstíčku pod schody seděla babka, která prodávala korbáčky a pařenici. Chlapec se u ní zastavil. Sledoval ji. Babka čas od času přebrala od kolemjdoucích peníze, vzala z koše další korbáček, podala ho kupujícímu a potom složila ruce do klína a dívala se do neznáma. Chlapec se osmělil:"Teto, máte čas?"Babka se usmála bezzubými ústy:"Ovšemže, dítě moje, já mám spoustu času ...""Opravdu?" chlapci se rozzářily oči."Opravdu! A co bys chtěl?""Teto? A máte tolik času, že byste i prodala? Mám pět korun!""Prodám, ovšemže, prodám." Chlapec se přivinul k černému saténu krojové zástěry a vyprávěl babce všechno, co se mu ten den stalo. Babka vzala vláček, odněkud vytáhla vlásenku, povolila zachycený zoubek soukolí a mašinka zabzučela. Chlapec se šťastně usmíval. Chvilku si ještě povídali, potom babka vzala jeden pytlík, nafoukla ho, převázala tkaničkou a řekla:"Tady máš ten svůj čas. Dobře si ho drž, aby ti neuletěl! A řekni vašim, aby si ho pro tebe šetřili!" Potom mu ještě přibalila tři korbáčky a poslala ho domů. Dívala se za ním se smutným vrásčitým úsměvem.

     Zešeřilo se. Otec a matka začali chlapce hledat. Nebyl ani u sousedů, ani kolem domu. Nešťastní a plní obav se vrátili domů."Chvíli ještě počkáme, jestli se nevrátí, potom to budeme muset jít ohlásit", řekl otec. Oba chodili po pokoji a každou chvíli ke dveřím, anebo vyhlíželi oknem, jestli ho neuvidí. Najednou zaslechli údery pěstičkou na dveře. Oba dva vyběhli ven. Matka chytila chlapce do náručí."Koupil jsem vám čas!" volal chlapec. "Dívejte, celý pytlík. Mami, dej pozor, aby neuletěl. Babka mi řekla, že s ním máte pro mě šetřit ...!"Otec s matkou se na sebe podívali. "Moje drahé dítě", zašeptala matka. Otec, pobledlý, se odvrátil a pomalu šel do pokoje. Na chlapcovu kštici dopadaly nějaké slané kapky, ale on to už nevnímal. Bolely ho nožičky a oči se mu zavíraly únavou.

 

Z knihy Čas pro človíčka

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode