Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

A do ticha jsem zašeptal...

V pokoji byla tma. Jen oknem dopadal úzký proužek měsíčního svitu na můj polštář. Položil jsem na to místo dlaň a na zápěstí mi zasvítil bílý kroužek. Usmál jsem se, nad tím zvláštním světýlkem. Zavrtěla se pod dekou a teplo jejího těla se mi otřelo o záda. Pomalu jsem se otočil a pozoroval její tvář. Mračila se. Asi se jí něco zlého zdá, pomyslel jsem si a zlehka položil ruku na její spánek. Pak jsem uhladil vlasy, které ji svoje kudrlinky pohazovaly nedbale po tváři. Chvilku jsem ji pozoroval, dokud se nepřestala mračit. Znovu jsem se usmál a pomalu vstal. Opatrně, abych ji nevzbudil.

Příjemně chladný podzimní vzduch zavoněl dálkami. Mírný větřík načechrával zelený koberec a já se bosý vydal za dům. Na nebi zářily tisíce malých prstýnků a měsíc, jako velký klenotník, právě z nejvyššího místa obhlížel svůj výklad. Pomalu jsem došel až na malý kopec za domem a na jeho vrcholku ulehl do hebké trávy. Můj tichý příchod nenarušil téměř nic z nočních zvuků. Nedaleko bylo slyšel milostnou píseň cvrčka. Nade mnou mi tiše prolétl velký výr a jeho křídla se otřela o korunu velkého dubu. V dálce šuměla svou dávnou píseň řeka.

"Proč jsi mě zavolal Pane?" Zašeptal jsem do hluboké noci. Zvuky nočního života kolem pozvolna ustávaly. Vyčkával jsem a svou mysl soustředil na Boží hlas. Nebyl zapotřebí ptát se víckrát. Bůh slyšel mou otázku a já se naučil být trpělivý. Uvědomil jsem si, že ticho kolem dostalo zcela nový rozměr. Cvrček už přestal se svojí písní a vítr už nečechral hebké travnaté kadeře. Můj pohled upoutal velký stoletý dub. V nesmírném a takřka hmatatelném tichu a bezvětří, se jeho barevné listy jemně vlnily. A zvláštně šuměly. Posadil jsem se a sledoval, jak pozvolna padají k zemi. Ten pohyb byl tak neskutečně pomalý, až se mi zdálo, jakoby se snad ve svém pádu zastavily. A opravdu. V jednom okamžiku naprostého a dokonalého ticha se padající listy ve vzduchu zastavily.

Seděl jsem bez hnutí. Věděl jsem, že teď přijde to, kvůli čemu se mnou chtěl dnes v noci Otec mluvit. Po chvíli se kolem stromu rozjasnilo, jakoby vůbec nebyla hluboká noc. Jakoby se čas rozběhl opačným směrem a já v úžasu sledoval, jak se strom mění. Jak se jeho větve, obtěžkány záplavou čerstvých zelených lístečků naklánějí a jako provázky deště splývají téměř k zemi. Uslyšel jsem dívčí smích a uviděl drobnou, sotva sedmiletou, dívenku, jak běží směrem ke stromu. Za ní s výskotem uháněl malý hošík a snažil se ji dohonit. Chvíli běhali dokola kolem stromu a pak si vlezli pod plášť jeho listů.

Sledoval jsem jejich dětské hry, obklopen samotou a tichem okolní noci. Věděl jsem, že mě nevidí a přemýšlel jsem, co to má znamenat. Pak jsem zahlédl dvě další postavy, jak ruku v ruce kráčí směrem ke stromu za dětmi. Když byly tak blízko, že jsem mohl rozeznat jejich tváře, úžasem jsem se neubránil povzdychnutí. Viděl jsem sám sebe, jen o pár let staršího, jak vedu za ruku svou ženu. Pak jsme rozložili vlněnou pokrývku do trávy a usedli na ni. Žena vytáhla z košíku dvě dvě jablka a jedno mi podala. Za malou chvilku jedno z dětí přiběhlo k nám, něco nadšeně brebentilo, ukazovalo ke stromu a zas odběhlo. Se ženou jsme na sebe pohlédli a usmáli se.

Neubránil jsem se dojetí. Po tváři se mi koulela velká slza. Když dopadla na zem, ozval se zvláštní, velmi tichý a přesto nepatřičný zvuk. Muž přede mnou se na okamžik zaposlouchal a jeho ruka, nesoucí k ústům jablko, se zastavila. Otočil se a zadíval přímo na mě. A já cítil, že se přes propast času dívám sám sobě do očí. Nechápal jsem, jak je to možné. Muž se na měl usmál a lehce pokynul hlavou. Nezmohl jsem se na nic jiného, než na podobné pokývnutí. Pak jsem se otočil a opět se věnoval své ženě. Jakoby se vůbec nic nestalo. Jako bych neviděl sám sebe, o pár let mladšího, jak udiveně sedím uprostřed noci, bosý a v pyžamu, na vršku kopce za naším domem.

Seděl jsem ještě notnou chvíli bez hnutí, i když ze stromu už znovu pomalu padaly staré listy. Tvořily pestrobarevný koberec, tak, jak to jenom podzim umí. Vůně tlejícího listí a čerstvý podzimní vítr mě připomněli, že bych se měl vrátit domů. Už brzy bude svítat. V našem pokoji bylo stále příjemně teplo a já s vděčností vklouzl do vyhřáté postele. Moje žena se ze spaní usmívala a já se zlehounka přitulil. V polospánku chytla moji ruku a položila si ji na své rostoucí bříško. Už brzy budeme mít holčičku, pomyslel jsem si s úsměvem...

Až se žena ráno probudí, první co uvidí, budou dva nádherné veliké červenohnědé listy. Položil jsem je na noční stolek vedle její postele. Vím, že se bude ptát, kde se tam vzali, ale já budu dělat tajnosti. A neprozradím jí nic ze svého nočního setkání. Protože už vím, proč mě Bůh zavolal. A do ticha podzimního rána jsem zašeptal: Děkuju Otče...

zdroj  http://www.bozipohadky.cz/

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode