Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Naši rodiče

 

"Moje matka mne nikdy nepochválila...nikdy nebyla s ničím spokojená...nikdy si se mnou nehrála, neměla na mě čas a pořád jsem něco musel...A můj táta? Ten byl sice hodnej, ale nebyl nikdy doma, pořád něco dělal pro cizí lidi a s mámou se hádali..." Třeba takhle to mohlo být. Anebo trochu jinak, ale podobně. Výsledek je ovšem v každém případě stejný. Výsledkem je ta nejrozšířenější nemoc na světě, nemoc, kterou nazýváme nedostatek lásky, a to všech zúčastněných osob.

Podívejme se na souvislosti v úvodu. Táta byl hodnej, ale vzhledem k tomu, že neustále něco dělal pro cizí lidi a nebyl kvůli tomu doma, šířil tuto nemoc kolem sebe rychlostí kulového blesku. On sám neměl pro sebe hodnotu, a proto se nedokázal rozhodnout tak, aby se rovnovážně věnoval své případné práci a zároveň i rodině, kterou si vytvořil. Jeho nemoc způsobovala, že se snažil koupit si lásku okolních lidí tím, že se jim věnoval více než svým blízkým, jelikož s nimi zacházel jako sám se sebou. Jeho nemoc se samozřejmě šířila na jeho ženu, neboť měla pocit, že ji nemá rád, což byla pravda, neboť nebyl ochoten věnovat jí čas svého života. Oba pak, nemocní nedostatkem lásky, se vzájemně dohadovali a chtěli jeden druhému dokázat, jak moc mu ubližuje - ale jak si mysleli, že to dopadne?

Možná doufali, že když druhého usvědčí a dostatečně obviní a pošpiní, ten druhý se chytí za nos a dá jim konečně to, po čem toužili...lásku. A máma? Ta v tom jela s ním a šířila svou nemoc společně se svým manželem dál. Protože táta nebyl doma, byla na všechno sama. Nebyla spokojená se svým životem, necítila se milovaná, nestíhala a jejich rodinné společenství pozbývalo smyslu. Ale táhla svou káru dál. Manželovi vytvářela domov a čekala za to - co? No přece lásku. Protože ji samozřejmě nedostávala a nemohla dostat, přenesla nemoc i na svoje malé dítě. Záhy onemocněl i její malý syn. Začal si myslet, že je špatný, protože jeho máma neměla čas a chtěla, aby všechno dělal dobře, jelikož si myslela, že když bude mít perfektní dítě, bude i její hodnota vyšší. Synek se přestal projevovat, protože chtěl mámě vyhovět. Chtěl co? No přece lásku. Bál se něco chtít, neříkal, co si myslí, protože se snažil dělat to, co chtěla jeho máma, aby to fungovalo. Jenže ono to stejně nefungovalo, protože máma chtěla něco úplně jiného a on na to nemohl nikdy přijít. Syndromy nemoci se zvětšovaly. Bylo dusno až k zalknutí, všichni svou nemoc podporovali a snad se domnívali, že když budou dostatečně trpět, dostanou to, co chtějí. Snad konečně trochu lásky.

A do tohoto prostředí se narodila malá holčička. Velmi brzy onemocněla stejnou nemocí, nedostatkem lásky. Chtěla se narodit očekávaná a milovaná a nechtěla být nástrojem k získávání pozornosti svého otce. Cítila se nepřijatá a nemilovaná a rozhodla se na to jít od lesa. Zatímco její bratříček se snažil nepřidělávat nikomu problémy a dělal vždcky to, co si myslel, že ostatní chtějí, holčička dělala přesný opak. Často zlobila a trucovala, plakala a byla velmi často nemocná. Myslela si, že tak donutí otce, aby byl doma, a pomůže mámě získat to, co chtěla, jeho účast a přítomnost na rodinných aktivitách. Dosáhla ale přesného opaku, otec se domovu vyhýbal a máma na ni byla naštvaná, že je hrozné dítě. Z nedostatku lásky všech zúčastněných bojovala o pouhou pozornost za každou cenu, a tím stejně jako všichni ostatní ztrácela to nejcennější, co měla, svou vlastní lásku...

A protože měla holčička neustálé problémy, třeba často zvracela, málo vážila, protože nepapala, měla ekzém, tak se všechno točilo kolem ní. Jen na vysvětlenou, když zvracíme, nechceme přijmout situaci takovou, jaká je, když nepapáme, nechceme vlastně žít a trucujeme, když máme ekzém, jsme nespokojeni a máme pocit bezmocnosti.

Rodiče nedali lásku svým dětem a ani nikomu jinému na světě. Z jednoduchého důvodu - nedali ji ani sobě, nemohli ji tudíž poskytnout ani svým dětem. Prostě a jednoduše - pláčete na nesprávném hrobě. Mluvíme o dětech, ale kolik dospělých a někdy již starých lidí má svoje rodiče stále jako výmluvu pro svůj život a neustále touží po jejich lásce? Ale hlavně po lásce podle nás. Mohu se třeba zeptat jednoho starého pána, který si stěžuje, že nemá peníze na živobytí, proč si to tak zařídil. "No, to víte, paní, maminka se s námi moc nemazala, ráno na pole, večer z pole a děti, starejte se. Někdy jsme celý den ani nejedly."

"No, a jak to souvisí s vaším životem NYNÍ?" ptám se. Udiveně na mě kouká a snaží se, seč může, obhájit ještě svoji pozici oběti nedostatku lásky. Nechápe. "No, přeci je to už dávno, co nejste malé dítě, už jste velký kluk, a dokonce víc než velký, není to pravda? Vždyť svůj život žijete sám a věci si zařizujete podle sebe. Tak proč stále rozhoduje vaše matka? A vůbec, přece je už dávno mrtvá." Dědeček má v očích slzy. Rozhoduje sám a dobře to ví. Problém je jen v tom, že stále měří sebe očima své matky a jeho hodnotu určuje její chování k němu. Ale vlastně k sobě samé.

Nikdo na světě se nedokáže chovat k druhým lidem jinak než k sobě.

Kolik lásky či nelásky dáváme sobě, stejně tolik dáváme druhým!

Zdenka Jordánová: Láska | Vychovatelům dětí

http://www.duhovesrdce.cz/

 

Obrázky na profil, obrázky na lide.cz

 

DĚTSKÝ HLAS

 

Maminko, ty mě nechceš?

Necháš mě zemřít, než se narodím?

Vždyť ani nevíš, jsem-li dcera nebo syn.

A což jsem z lásky nevzešel? Jen vzpomeň,

jak vyznávalas lásku komusi.

Tma chodila jak noční hlídka kolem,

milence nikdo vidět nemusí.

 

Maminko, ty mě nechceš?

Bojíš se, že máš příliš malý byt?

Mohu se jenom v koutku přikrčit.

Však tolik lidí kdysi spalo venku,

když z domu zbyly jen trosky tesklivé.

Maminka skryla dítě pod halenku

a vyšla ze sklepa jak z jeskyně.

 

Maminko, ty mě nechceš?

Bojíš se, že vezmu si víc lžiček?

Vždyť  já bych z drobinek jenom žil,

jak žije vrabec prosebníček.

Natrhal bych si lesních ostružin.

Za války jedli kdysi lidé kořínky,

a matka přece dala dítě do plínky.

 

Maminko, ty mě nechceš?

Bojíš se, že uberu ti krásy?

Já si tě celou přemaluju jen.

A jestli trochu krásy nasbírám si,

zhlížej se ve mě každý den,

jak v dítěti se zhlíží matka ,

nemusíš hledět ani do zrcátka .

 

Maminko, ty mě nechceš?

A co když budeš chtít vody podat

a osamělá marně zvoláš stokrát?

A co když zmenšíš se na stařenku,

kdo se tě zeptá - Maminko,co ti je?

Kdo s tebou, třeba chromou,půjde venku?

A komu umřeš jednou v objetí?

 

Maminko, ty mě nechceš?

Tak rád bych spatřil nejhezčí dva šperky,

zlaté slunko a pozlacený měsíček.

Tak rád bych viděl sýkorky a čejky,

když vykukují z hnízd jak z jesliček.

Tak rád bych viděl růži, oblak, nebe

a nejvíc tebe, maminko má, tebe.

 

Maminko, ty mě nechceš?

Bojíš se, že tatínka mít nebudu?

Můžeš mi lhát, že odešel nám do války,

že výstřel roztrhl vás jak pár holubů,

že zanechal ti dopis, brož a korálky.

Nepřiznávej, že jste se rozešli.

Až půjdeš do práce tak dáš mě do jeslí.

 

Maminko, ty mě nechceš?

Snad najdu proti rakovině lék,

i proti stárnutí, a začnu nový věk.

Popluji k hvězdám na kosmické lodi.

Pro kmín ti půjdu pěšky, tak jak se chodí.

Kosmický světáček už budu snad.

DOMŮ SE VRATÍM, ZA TEBOU POLASKAT 

 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode