Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

JOHN POWELL – LÁSKA BEZ PODMÍNEK

“Já dělám své, ty děláš své.
Tak nám hrozí, že se navzájem ztratíme –
a že nakonec ztratíme i každý sám sebe.
Ne, nejsem na světě proto, abych vyhověl všem tvým přáním,
ale jsem tu proto, abych tě potvrzoval
jako jedinečnou lidskou bytost.
A taky proto, abych i já byl tebou potvrzován.
Každý jsme plně sám sebou jen ve vzájemném vztahu;
má Já odtržené od tvého Ty
se rozpadá.
Nalézám tě, ale ne náhodou a bez námahy;
nalézám tě aktivním životem
a zacíleným úsilím.
A spíše než abych pasivně nechával věci běžet,
aby se mi děly,
měl bych cílevědomě působit,
aby se děly.
Musím začít u sebe, to ano,
ale ne u sebe skončit.
Pravda začíná ve dvou.”
Walter Tubbs

POSELSTVÍ BEZPODMÍNEČNÉ LÁSKY

Základním poselstvím bezpodmínečné lásky je poselství osvobození: Ať jsi jakýkoli, můžeš s důvěrou vyjadřovat všechny své myšlenky a pocity. Nemusíš se strachovat, že o tuto lásku přijdeš. Nebudeš trestán za svou otevřenost nebo upřímnost. Nemusíš platit žádné vstupné, abys získal mou lásku. Mohou nastat dny, kdy to mezi námi příliš ladit nebude, kdy si budeme psychicky nebo fyzicky na míle vzdáleni. Ale já jsem ti dal své slovo. Zaměřil jsem svůj život konkrétním směrem. Od slova, které jsem ti dal, neustoupím. A tak máš svobodu, můžeš být sám sebou, můžeš mi říkat o svých reakcích i pocitech. Nemohu ovšem pokaždé zaručit, že se ovládnu, ale jednu věc vím a chci, abys ji věděl i ty: že tě neodmítnu. Mým cílem je péče o tvůj růst a o tvoje štěstí. Budu tě vždy milovat.

SMYSL LÁSKY

Všeobecně má být láska provázena příznivými pocity, ale sama není pocitem. Kdyby byla pocitem, byla by skutečností velmi nestálou a ti, kdo by ji takto chápali, by byli velice nestálými lidmi. Ve skutečnosti je láska rozhodnutím a závazkem. Mé křesťanské poslání je milovat všechny lidi. To znamená, že pro každého člověka, s nímž přicházím do styku, se musím snažit udělat vše, co mohu, abych podporoval jeho zdravý růst a štěstí. Skutečný a živý vztah lásky nemohu však navázat se všemi lidmi. Musím se proto rozhodnout – a měla by to uvážená volba – komu a na jaké úrovni závazku svou lásku nabídnu.

Po takovém rozhodnutí – a za předpokladu, že má nabídka je přijata a opětována – jsem nyní svou vlastní svobodnou volbou vázán odpovědností za štěstí, bezpečí a blaho člověka, kterého miluji. Chci dělat všechno, co je v mých silách, abych mu pomáhal v uskutečňování jeho snů. Právě tento závazek činím, když nabízím svou lásku. Ptám-li se tedy sám sebe, jaké má láska v mém životě místo, musím se i ptát, je-li v mém životě nějaký člověk, jehož růst a štěstí jsou pro mne stejně nebo více důležité než moje vlastní. A je-li tomu tak, pak láska doopravdy vstoupila do mého života.

Je samozřejmé, že závazek lásky předpokládá, že budu druhému pozorně a aktivně naslouchat. Upřímně chci být tím, čím mě potřebuješ mít, dělat to, co ode mne potřebuješ, a říkat to, co bude napomáhat tvému štěstí, bezpečí a blahu. Abych však objevil, co potřebuješ, musím být pozorný, plný zájmu a otevřený i tomu, co říci nedokážeš.

Přesto však konečné rozhodnutí v “otázkách lásky” náleží mně. To znamená, že má láska musí být i pevná a neústupná, ne sladká nebo rozmazlující. Směřuješ-li k sebezničení, najdeš ve mně lásku pevnou a neústupnou. Ale bude-li třeba, bude má láska i něžná. Máš-li snahu a přesto jsi selhal, potřebuješ-li podat ruku v temnotách zklamání, můžeš se mnou počítat.

Někdy ti mohu špatně rozumět nebo nesprávně odhadnout tvoje potřeby. Ale věz, že moje rozhodnutí je milovat tě a moje věrnost směřuje k tvému pravému a trvalému štěstí. Chci ti pomáhat ve tvém růstu. Jestliže tě zklamu, ať už z nedostatku moudrosti nebo z přemíry vlastních slabostí, promiň mi to prosím, snaž se pochopit můj úmysl i to, že se to příště pokusím udělat líp.

Pravá láska je BEZPODMÍNEČNÁ

Není třetí možnost. Buď si člověk klade podmínky, nebo ne. A v jaké míře je klade, v takové míře toho druhého ve skutečnosti nemiluje. Nabízí mu pouze výměnu, ne dar. A pravá láska je a vždy musí být darem ve svobodě.

Dar lásky znamená toto: Chci s tebou sdílet všechno dobré, co mám. Nejde o to, aby sis mou lásku zasloužil. Nenamlouvám si, že já nebo ty jsme nejlepší na světě. Dokonce ani nepředpokládám, že za všech lidí se právě my dva k sobě nejlíp hodíme. Jsem si jist, že někde žije někdo, kdo by byl pro tebe nebo pro mně “lepší”. O to ale vůbec nejde. Jde o to, že jsem se rozhodl dát ti dar své lásky, a o to, že ty chceš milovat mne. To je jediná půda, v níž má láska šanci růst. “Od nynějška budeme vše dělat spolu!”

 

BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA A OSOBNÍ RŮST

Nic nedokáže víc rozpínat lidskou duši, podporovat osobní růst a přivádět člověka k plnému prožívání života než bezpodmínečná láska. Dlouho jsme žili v omylu, že napomínání, kritika a tresty podněcují růst osobnosti. Teprve nedávno dosáhly výzkumy o lidském chování poznání, že láska bez podmínek je jedinou půdou, v níž může člověk růst a rozvíjet se.

V životě každého člověka je samozřejmě důležitým faktorem svobodná vůle. Člověk musí se svým růstem a se svou integritou především souhlasit. Ale i k tomu jsou zapotřebí jisté nezbytné podmínky. Jednou z nich je, že někdo mi musí dát sílu, abych si věřil a uměl být sám sebou. A toho je schopen jen ten, kdo mě miluje bezpodmínečnou láskou.

Mluví-li se o podmínečné lásce, okamžitě máme na mysli manipulující rodiče. Věnují svým dětem náklonnost a uznání, jen jsou-li splněny dané podmínky: když mají děti dobré známky, když se dobře chovají, když dělají rodičům čest a tak dále. Patří sem i manželé a manželky, kteří se takto chovají k sobě navzájem. Patří sem hry, jež lidé hrají, objetí a polibky jako odměna za uklizený byt, za přesnost nebo slavnostní oběd. Podmínečná láska v sobě vždycky skrývá jakési misky vah: je to výměna, vzájemně výhodný obchod, nikdy však svobodný dar. Zvláště jednu velmi subtilní podobu podmínečné lásky si často neuvědomujeme: formování odměnou. Ty, které chceme přetvářet ke svému obrazu, cíleně odměňujeme za to, že jsou takoví, jakými je chceme mít. Přidělujeme jim identitu podle svých představ. Vykážeme je do ústraní života a dovolíme jim být jen tím, čím jsme my rozhodli, že mají být. Bezpodmínečná láska je však osvobozující; umožňuje milovanému, aby byl pravdivý. Formování odměnou poskytuje pouze život v porobě, život konformní

V STRACHU A CHVĚNÍ SLIBU

Čeho se bojíme při slibu bezpodmínečné lásky? Jedno je zřejmé: s takovým slibem je spojena velká nejistota. Představte si svatbu: Nádherný akt důvěry dvou lidí, v němž si navzájem slibují, že ať nastane mezi nimi cokoli, nic je nerozdělí. Když se takto zaslibují, jsou si aspoň částečně vědomi, co takový slib znamená: Že nastanou chvíle, kdy city budou vysychat, kdy slib věrnosti bude podroben zkoušce, kdy milování zevšední. A přesto mají tu odvahu prohlásit před celým světem: “Ponesu s tebou všechno dobré i zlé až do smrti.” Je to opravdové zaslíbení, že jeden druhému budou náležet – je to celoživotní sázka. Je to volba, jež změní dva životy a navždy spojí v lásce dva lidi.

 

DĚSIVÉ OBAVY

Nejvíce nás asi znepokojuje, že zaslíbení bezpodmínečné lásky vyžaduje od člověka, aby popřel sám sebe, aby rezignoval na vlastní já a rozloučil se se svou individualitou. Člověk se bojí, že se bude muset vzdát svých zájmů a zálib. Kdyby tyto obavy byly oprávněné, nikdy by žádný vztah lásky nevznikl, protože ten nutně předpokládá dvě individuality. “Láska spočívá v tom, že dvě samoty se navzájem ochraňují, dotýkají a zdraví.” (Rainer Maria Rilke) Člověk se snad může vzdát své individuality ve prospěch druhého z nedostatku sebeúcty nebo z potřeby sebepotvrzení, ale nikdy z pravé lásky a v jejím jménu.

Řečeno konkrétněji, milovat druhého neznamená přestat milovat sebe. Naopak: dokud nemiluji sebe, nemohu milovat druhého. Ti, kdo nemilují sebe, jsou smutní, pronásledovaní ustavičným pocitem prázdnoty, kterou se stále snaží zaplnit. Kdo nemiluje sebe, dokáže ostatní pouze využívat, ale nemůže je milovat.

Moje láska k tobě nikdy nesmí znamenat, že se zřeknu sám sebe. I kdybych třeba z lásky dal za tebe svůj život, nikdy nesmím popřít svou individualitu. Budu se snažit být tím, čím potřebuješ, abych byl, dělal to, co potřebuješ, abych dělal, říkat to, co potřebuješ slyšet. Ale současně jsem povinen budovat vztah čestný a otevřený. A proto ti vždy budu předkládat své nápady i své pocity jako součást svého daru lásky, i když se může stát, že ti budou nemilé nebo se tě dotknou. Jsme-li zaslíbeni k naprosté upřímnosti a otevřenosti, nebude náš vztah nikdy rozmazaný a ztížený skrytým jednáním, potlačovaným odporem, náhražkovými city. Nesmíme nešikovnými oklikami předvádět něco, co nemáme odvahu vyslovit přímo. Pokud dva lidé nedokážou ctít upřímnost a otevřenost, nikdy si nebudou jeden druhým jist. Jejich vztah bude spíš připomínat průhlednou skrývačku než skutečnou hru života.

 

SLIBUJI TI OSOBNOST

A nakonec: Ve svém zaslíbení lásky musím druhému darovat osobnost, ne kus hadru. Být “osobností” znamená, že mám svá práva a odpovídám za své činy. Mám například právo vyjadřovat své myšlenky a pocity, mám své zájmy, mám i svobodu je uskutečňovat. Mám také určitou oblast, v níž jedině já rozhoduji. Rozhodovat se a brát za svá rozhodnutí odpovědnost je podstatnou součásti lidského procesu zrání. Samozřejmě nebudu sám rozhodovat o něčem, co se týká nás obou; jsou však rozhodnutí, která musím dělat jen já a sám za sebe. Ty máš ovšem stejná osobní práva a já se musím snažit je stejně svědomitě respektovat. A dokonce nejen je respektovat, ale i očekávat, že ty budeš jejich uplatňováním svou individualitu prosazovat a sama ode mne jejich respektování vyžadovat.

A prosím, měj odvahu mi v každé době říkat, co si myslíš a co cítíš. Neumím číst tvoje skryté myšlenky a pocity, neznám tvoje záliby, musíš mi je říct ty. Nemysli si, že mě můžeš milovat tím, že se budeš přetvařovat ve snaze se mi zalíbit.

A také nemohu dopustit, abys mě užíval nebo mnou manipuloval. Lidi musíme milovat a věci užívat. Nikdy nechci být tvým soudcem. Neumím ani nedokážu číst tvé úmysly. Ty mohou poznat jedině tak, že se tě zeptám. Ale nikdy nemohu dovolit, aby tvé rozčilení nebo slzy smlouvaly s tím, co ti chci sdělit. Nemám-li o tobě jasno, musím tě konfrontovat se svými pocity. Budu-li se cítit zraněn nějakým tvým slovem nebo činem, nediv se, že nějak zareaguji. Budeš-li na mé straně, budeš-li mě podporovat a těšit mě, budu ti vděčný.

Za své jednání si musím odpovídat sám, v tom nemohu přesunout odpovědnost na tebe. Budu se snažit spojit takt a laskavost s upřímností a otevřeností, jak to jen budu umět, ale nemohu připustit, abych byl vmanipulován do kompromisu ani v chování, ani v kontaktu. Mé myšlenky a pocity nejsou k pronajmutí.

Ať už od nás láska žádá cokoli, nepožaduje, abychom se chovali jako kus hadru, aby z nás byli lichotníci, ani abychom zachovávali mír za každou cenu. Základní dar lásky spočívá v nabídnutí sebe sama cestou ... nejupřímnějšího sebeodhalení.

 

LÁSKA A RŮST K DOSPĚLOSTI

Láska je opravdu hluboká posila, je to však také obrovská výzva k činu. Důrazně mě vyzývá, abych se zbavil utkvělých představ, které s sebou nosím. Bude mě osvobozovat od mého infantilního id a vtahovat do naprostého ale zcela svobodného sebedarování v lásce. Láska vyžaduje, abych se naučil zaměřovat svou pozornost na potřeby těch, které miluji. Vyžaduje, abych se stal citlivým posluchačem. Čas od času bude požadovat, abych odložil svá vlastní uspokojení na pozdější dobu a soustředil se na potřeby těch, které miluji. Budu muset druhému odkrýt své nejtajnější pocity a nejskrytější myšlenky, protože sebeodhalení je pro životnost lásky nezbytné. Stanu se zranitelným, protože láska mě otevře upřímným reakcím jiných, jimž jsem dovolil, aby pronikli mými hradbami. Láska strhne i ochranné zdi, které jsem vystavěl kolem svých citlivých míst.

Láska mě bude učit dávat a přijímat bez počítání; daleko přesahuje spravedlnost vah a odvažování. Láska sice dělí životní břemena napolovic, ale odpovědnost každého násobí dvěma.

Jinými slovy, nechceš-li
přervat pouta, která tě vážou k sobě samému, a zříci se sebestřednosti,
se učit, jak se starat o druhého a upřímně se věnovat jeho potřebám,
se stát pozorným posluchačem, který slyší opravdu to, co druhý říká, ale i to, co říci nedokáže,
odložit osobní uspokojení a uspokojovat potřeby druhého,
odhalit své nejhlubší pocity a nejtajnější myšlenky,
odkrýt své nejzranitelnější já v úkonu lásky,
vytvářet upřímnou zpětnou vazbu s někým, kdo tě z tvého sebeodhalování skutečně zná,
skoncovat s odměřováním a vážením a být připraven dávat sto procent,
vzít na sebe odpovědnost za vše, co ke vztahu “my” patří,
pracovat na křehkém umění dialogu a rozhodování ve dvou
... nechceš-li tyto věci, pak zcela jasně nestojíš o lásku. Jsi-li raději samotářem, dáváš-li přednost životu ve světě s jedním obyvatelem, vyrve ti láska z rukou všechno, co v nich pevně svíráš a co považuješ za cenné a vzácné.

 A přece považuji za samozřejmé, že tyto náročné požadavky pravé lásky, jež útočí na naši soustředěnost na sebe, jsou tím pravým mostem k lidské zralosti a k nejvyššímu lidskému naplnění.
Stále více psychologů oceňuje, jak důležitá je pro člověka schopnost navázat důvěrný vztah. Lidé s nízkou schopností navázat důvěrný vztah, vztah lásky jsou desetkrát náchylnější k chronickým chorobám a pětkrát náchylnější k psychickým onemocněním. Zdá se, že Ježíšovo přikázání, abychom se navzájem milovali, je bytostně lidským imperativem, a ne jen nabídkou volby. Láska stojí hodně úsilí, ale postoje bez lásky jsou smrtelné.


 

VÝZVY A ÚTĚCHY

Přestát bouře lásky je jediná možnost, jak dospět k pestrosti života. Cesta pravé lásky je úzká a málo vyšlapaná, ale to, co chůze po ní přináší, jinde nezískáme. Když člověk někoho doopravdy miluje, má jeho život mnohem hlubší smysl. Když láska vstoupí do života, osamělost světa s jedním obyvatelem se naplní novou, vřelou přítomností. Sebeodcizení starého člověka, který neuměl s důvěrou reagovat na podněty ostatních, je v člověku obnoveném láskou nahrazeno poznáním vlastní osoby a vlastní ceny. To dnes nazýváme smyslem “identity”. Dnes je samozřejmé, že sebe můžeme poznat a milovat jen do té míry, do jaké jsme ochotni se s někým sdílet v lásce. Člověk, který bez lásky putuje bez cíle, nachází v lásce pocit sounáležitosti a místo, které nazýváme domov.

Vyjít ze sebe směrem k jinému člověku znamená i nebezpečí: je tu riziko sebeodhalení, odmítnutí, nedorozumění. Znamená zármutek při dočasném odloučení, psychickém nebo fyzickém, až po konečné odloučení smrti. Kdo staví na osobní bezpečnosti a jistotě jako na neoddiskutovatelných podmínkách života, nebude ochoten pro lásku nic obětovat, ani nebude schopen se jejími hodnotami obohatit. Kdo se uzavře do ochranné kukly, kdo si drží ostatní v bezpečné vzdálenosti a pevně trvá na svém osobním vlastnictví a soukromí, tomu bude cena lásky nedostupná. Zůstane navždy vězněm svého strachu.

 

Z knihy Láska bez podmínek od Johna Powella

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode