Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Zázraky se opravdu dějí

Fred Ruth seděl v křesle a čekal na smrt. Chtěl se něčeho napít. ”Nepotřebuju žádnýho doktora, aby mi řekl, že tu už dlouho nebudu," bručel. ”Každý ví, že teď přišla řada na mě." Včera řekl kardiolog bývalé Fredově ženě a jejich dětem, aby Freda navštívily a rozloučily se s ním. Několik dětí k němu přišlo, ale nezdržely se moc dlouho. Fred se k nim poslední dobou nechoval příliš slušně. Nejméně si rozuměl s nevlastním synem. Nerozuměli si, když byl Fred ještě zdravý, a teď to bylo ještě horší. Fred měl nemocné srdce. Trpěl srdečními potížemi od roku 1975, kdy dostal první závažný infarkt. Tehdy mu bylo osmatřicet, ale nijak ho to nepřekvapilo. Jeho matka i otec umřeli na srdečchorobu, jeho sestra měla cukrovku a před rokem, když jí bylo čtyřiačtyřicet, zemřela na infarkt. Za posledních šest let měl Fred dvě operace srdce. Už dlouho nepracoval, ale svou práci nijak nepostrádal. Být manažerem továrny na počítače je velice stresové zaměstnání. ”Zeslab ten zvuk," vyštěkl Fred na Anne, která se dívala na televizi. Copak nechápe, jak je nemocný ? Fred si uvědomoval, že se jeho osobnost změnila, ale nic s tím nemohl dělat. Byl velice nervózní. Nedůtklivý a podrážděný. A tak to prostě bylo. ”Ach bože, jak tohle věčné sezení nenávidím," bručel, zatímco se snažil změnit svou pozici v křesle, aby se mohl podívat z okna. Každý pohyb ho namáhal. V krvi měl tak málo kyslíku, že měl ztuhlé končetiny i hruď. Jen málokdy vstával z křesla, ale občas musel jít na záchod. Jeho svět byl zredukován na tenhle oválný pokoj. Nemohl chodit ven, protože bydlel ve druhém poschodí a musel by jít po schodech; mohl pozorovat svět jen z okna. Kdykoli jela po ulici sanitka, napadlo ho, že příště třeba pojede pro něho. Fred neměl co na práci. Přestala ho zajímat televize; programy mu připadaly příliš hloupé. Poslední dobou četl jen romány od Stephena Kinga. Anne (jmenovala se Roseanna, ale Fred jí říkal Anne) mu vyprávěla o duchovní literatuře, ale ta mu připadala nesmyslná. Nikdy v životě se nezajímal o Boha ani o náboženství a skutečnost, že teď umíral, to nemohla změnit. Jako chlapec byl několikrát v kostele, ale nikdo z rodiny tam nechodil a tak brzy ztratil zájem. A i když do kostela občas zašel, jeho život se tím nijak nezlepšil. Zdálo se, že jeho život nezlepší nic - kromě občasné sklenice alkoholu. ”Chceš něco k jídlu, než odejdu na schůzku ?" zeptala se Anne, která si už oblékla kabát .”Na jakou schůzku ? Neřekla jsi mi, že půjdeš na schůzku. Já tu nechci být sám. A jíst taky nechci. Přines mi něco k pití." ”Frede, ty bys neměl pít. Nedělá ti to obře," řekla opatrně Anne. ”A co mi to udělá ? Myslíš, že mě to zabije ?" odsekl Fred. V Ohiu byla zima. Ráno mrzlo a svítilo slunce, ale odpoledne se zatáhlo a nebe vypadalo hrozivě. Stromy se divoce klátily ve větru. ”Vítr je čím dál silnější; asi přijde bouřka. Takže bys nikam neměla chodit." Anne si však už svlékla kabát. Fred se natáhl pro televizní ovladač, ale pak si uvědomil, že ani na to nemá dost síly. Seděl v křesle a poslouchal vítr; úplně ztratil pojem o čase. Za chvíli uslyšel televizi, takže věděl, že Anne se opět dívá, ale on měl zavřené oči a cítil bolest v celém těle. Venku zahřmělo a vítr zesílil, ale Fred se ani nepohnul. Už brzy bude po všem, pomyslil sia vzdychl; nevím, proč bych měl takhle pokračovat, s tou nesnesitelnou bolestí. Už aby to všechno skončilo. A pak se to stalo. Fred uslyšel hromovou ránu, tak hlasitou, že se otřásl celý pokoj. Za zavřenými víčky uviděl záblesk. Když otevřel oči, spatřil přímo nad televizorem jasnou světelnou kouli velikosti baseballového míče. Fred zamrkal. Záře ho oslnila, ale musel se dívat. Uprostřed světelné koule viděl ohnivě oranžové jádro s jasnou bílou aurou a s ocasem, jaké mívají komety. Fred nebyl s to promluvit. Nic nechápal. Jen seděl a zíral na podivnou zářivou kouli. A pak koule vybouchla. Přímo před jeho očima. Prostě... vybouchla. Fred neslyšel žádný zvuk. A nebyl to vlastně výbuch, ale zdálo se, že z koule vyletěly nepatrné částečky světla do pokoje - a do Freda. Fred ucítil, jak mu jakási neznámá energie naplňuje hruď. Cítil teplo a celé tělo ho začalo pálit. Konečně se mu podařilo promluvit. Podíval se na Anne, která seděla s otevřenou pusou na pohovce. ”Taky jsi to viděla, že jo ?" zeptal se, aby se přesvědčil, že se mu to jen nezdálo. Anne přikývla. ”Jsme mrtví ?" zeptala se. ”Nevím. Ale když půjdeme na druhou stranu pokoje a uvidíme, že nesedíme ve svých křeslech, tak poznáme, že jsme živí." Freda překvapil jeho vlastní humor. Oba pak šli na druhou stranu pokoje a tam se otočili. V jejich křeslech nikdo neseděl. Fred se zhluboka nadechl. ”Myslím, že jsme živí. Půjdu ven a zjistím, jestli to viděl ještě někdo jiný." Než Anne mohla odpovědět, Fred už byl venku z bytu. Seběhl se schodů a vyšel do větru. Chodník byl plný spadaného listí a větví. Když si prohlížel dům, aby zjistil, zda není poškozen, uslyšel z dálky houkání sirén. Na druhé straně ulice stáli dva muži a Fred šel k nim. ”Pěkná bouřka, co ?" řekl. ”Jo," řekl jeden z mužů a ukazoval na temná okna domů asi blok od nich. ”Vypadá to, že jsou bez proudu." Freda napadlo, že by se měl vrátit domů. Anne byla pravděpodobně vyděšená stejně jako on. Když vešel do bytu, všiml si, že není vyděšená, ale šokovaná.  ”Víš, co jsi právě udělal ? Uvědomuješ si, co jsi právě udělal ?" zeptala se ho nedůvěřivě. Fred se zarazil. Podíval se na své křehké tělo a pak zpátky na Anne. Co se s ním stalo ? Pomalu si začal uvědomovat, že sešel se schodů, obešel dům a vrátil se po schodech nahoru. A nebyl ani udýchaný. Ještě před chvílí nebyl schopen dojít do koupelny, aniž by cítil strašnou bolest. A teď mu bylo dobře. Cítil se výborně ! Co se s ním stalo ? ”Udělám to ještě jednou," řekl nedůvěřivě. Pak šel na ulici a dvakrát obešel dům. ”Cítím se skvěle," řekl Anne, když se vrátil. ”Bolest zmizela." Od té doby Freda už nic nebolí. Řekl to svému kardiologovi, ale ten o tom nechtěl mluvit. Fred tedy zavolal svému lékaři, který mu předepisoval léky proti bolesti. ”Frede, takové věci jsem slyšel už mnohokrát," řekl lékař. ”A naučil jsem se nebýt příliš překvapen. Tak si užívej života a jestli tě něco začne bolet, tak zase přijď. Zatím mou pomoc nepotřebuješ." Fred si opět užívá života. Něco se změnilo; nejen v jeho těle, ale také v jeho pohledu na život. Fred má dnes menší potřebu ovládat své okolí. Dokonce přestal pít a jeho děti a přátelé ho opět začali navštěvovat. Zázračné uzdravení ho sblížilo s Anne. Často s ní hovoří o duchovních věcech a dokonce začal číst duchovní literaturu, jejíž filozofii otevřeně přijímá. Aby dali něco své komunitě, Fred a Anne začali vydávat duchovně zaměřený bulletin, ve kterém diskutují o námětech těla, mysli a ducha. Fred se už neptá, proč se tak dramaticky uzdravil. Je mu jasné, že se to stalo proto, že má lidem co nabídnout, a aby to mohl dělat, musel se tělesně i duchovně uzdravit. Anne věří, že to byl pro ně oba zázrak. Naše okamžiky milosrdenství nejsou vždycky tak milosrdné. Občas nám Bůh uštědří pořádnou ránu. A někdy taková rána přijde v podobě zážitku, jejž lze vysvětlit... jako něco nevysvětlitelného. Když se to stane, začneme se ptát, co se děje ? V Přátelství s Bohem je neobyčejné prohlášení. ”Dávám vám jen zázraky." To znamená, že zázraky můžeme očekávat každý den. Abychom si jich však všimli, musíme si uvědomovat, že se dějí. Jinak je nepostřehneme. Anebo je postřehneme. Protože je nelze nepostřehnout. Někdy je nemožné zázraky ignorovat. A to zjistili Freda Anne. Ještě než začneme tento úžasný zázrak zkoumat, rád bych vám řekl, proč jsou čivé zázraky nutné. Většina lidí se zanedbává. Nejen Fred, ale většina z nás. V první knize Hovorů s Bohem se píše: Všechny nemoci si způsobujeme sami. To si dnes uvědomují dokonce i konvenčlékaři. Většina lidí to dělá nevědomě, takže když onemocní, nevědí, co se jim stalo. Mají dojem, že je něco postihlo, a nechápou, že si to způsobili sami. Tak je tomu proto, že většina lidí žije nevědomě. Lidé kouří a nechápou, proč dostali rakovinu. Lidé jedí maso a živočišné tuky a nechápou, proč mají ucpané cévy. Lidé jsou celý život rozzlobení a nechápou, proč trpí srdečními chorobami. Lidé soutěží s druhými - nelítostně a pod nesmírným tlakem - a nechápou, proč dostali záchvat mrtvice. Ne zcela zřejmou pravdou je skutečnost, že se většina lidí nakonec utrápí k smrti. A v knize ijímání Boha, která vyšla o pět let později, nacházíme tento komentář: Zdraví je důsledkem souladu mezi vaším tělem, myslí a duchem. Když jste nemocní, snažte se zjistit, které části vašeho těla jsou ve vzájemném rozporu. Možná byste měli nechat své tělo odpočinout, ale vaše mysl neví, jak to zařídit. Je možné, že vaše mysl přemýšlí o negativních věcech nebo si dělá starosti o budoucnost a vaše tělo se nemůže uvolnit. Vaše tělo vám ukáže pravdu. Prostě je pozorujte. Všímejte si všeho, co vám říká. Budeme-li naslouchat svému tělu a budeme-li o ně pečovat, pak nám bude sloužit lépe. Zázrak, jejž každý den očekáváme, bude zázrak, který sami způsobíme. A teď si promluvíme o zázracích. Říká se, že pokud jde o zázraky, neexistují žádné stupně obtížnosti. Neboť pro Boha není obtížné nic. Všechno je nejen možné, ale i snadné. Ačkoli se zázraky neliší stupněm obtížnosti, existují rozdíly v jejich velikosti a druhu. Jsou velké zázraky a malé zázraky. Jsou rychlé zázraky a pomalé zázraky. Jsou vysvětlitelné zázraky a nevysvětlitelné zázraky. Ne všechny zázraky se jeví jako léčivé. Fred Ruth se uzdravil, ale lidé by se neměli ptát, proč některému z jejich blízkých nepomohl zázrak. Dokonce i smrt může být zázrak, přestože si nepřejeme, aby zázrak tak vypadal. Já definuji zázrak jako něco, ”co se stane správným způsobem ve správný čas".  Smrt pana Colsona, o které se píše v první kapitole této knihy, je dobrým příkladem. Stejně dobrým, ačkoli méně dramatickým příkladem je příběh muže, který zastavil Davidu Danielovi na newyorské dálnici. Kdykoli se modlím, aby se stal nějaký zázrak, vždycky dovolím Bohu, aby rozhodl, jak zázrak bude vypadat. Říkám Bohu: ”Tohle bych si přál, Bože, ale jen tehdy, pokud to bude pro dobro všech zúčastněných. Prosím tě, Bože, udělej to, co je pro všechny nejlepší. Věřím, že to uděláš. Amen." Tímto způsobem se modlím už pětadvacet let a velice mě to utěšuje. Už jsem řekl, že čím lépe si uvědomíme, že zázraky se dějí každý den, tím více zázraků budeme prožívat. Nicméně mnoho zázraků vůbec nevnímáme, protože je nepovažujeme za dost ”zázračné". Na časování zázraku je často mnohem zázračnější než to, co se stalo. Některé události lze vysvětlit snáze než důvod, proč k nim došlo. A proto takové události nazýváme spíš synchronicitou než zázrakem. Jindy je zázračný způsob, jak se něco stalo, nikoli sama událost nebo její na časování. Velice nepravděpodobný výsledek může být někdy způsoben řadou vysvětlitelných událostí, které se spojily neobvyklým způsobem. Pak tomu neříkáme zázrak, ale šťastná náhoda. Někdy je určitá událost snadno vysvětlitelná a její načasování ani způsob nejsou neobvyklé. A přesto nás může ohromit fakt, že se vůbec stala a že se stala právě nám. I tomu říkáme spíš štěstí než zázrak. Mnozí lidé nazývají Boží zázraky všemi možnými jmény jen proto, že buď nevěří v Boha, nebo nevěří v zázraky - anebo nevěří, že se zázrak může stát právě jim. A jestliže něčemu nevěříte, pak to nevidíte. Neboť vidíme jen to, čemu říme. Z toho důvodu někdy nevidíte, čím opravdu jste. Dokonce ani své vlastní já nepovažujete za zázrak. A přece je každý člověk zázrak. Zázrak, který se vyvíjí. Neboť jste se svým životem ještě neskončili a ani Bůh neskončil s vámi. Tohle pochopil Fred Ruth v době, kdysi myslil, že brzy zemře. Bůh měl však jiný plán a proto vyzkoušel všechno, aby Freda probudil. Dokonce dal jeho manželce duchovní knihy a přiměl ji, abys Fredem hovořila o duchovních věcech. Fred však neposlouchal. A tak si Bůh řekl: ”Tak dobře... jak mohu zaujmout jeho pozornost..." Mnohé z nás probudil vesmír podobným způsobem. Ale jak už jsem řekl, těmto zážitkům dáváme obvykle jiná jména: Dočasné poblouznění. Paranormální zážitek. Výplod představivosti. Nicméně jsou to zázraky. Dějí se tyto věci opravdu ? Vidí lidé světelné koule, cítí proudění energie, slyší hlasy, které jim sdělují hluboké pravdy ? Skutečně se spontánně uzdravují, cítí jednotu s vesmírem, mluví s Bohem ? Ano.

z knihy Chvíle Boží milosti - Neale Donald Walsch

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode