Láska, víra, krása, harmonie, pravda, mír

Toltécká cesta ke svobodě

Zničení starých dohod

Každý hovoří o svobodě. Po celém světě bojují různí lidé, různé rasy, různé země za svobodu. Ale co je svoboda? V Americe říkáme, že žijeme ve svobodné zemi. Ale jsme skutečně svobodní? Jsme svobodní, abychom byli tím, kým skutečně jsme? Odpověď zní ne, nejsme svobodní. Opravdová svoboda je spojena s lidským duchem - je to svoboda být tím, kým skutečně jsme. Kdo, nám brání, abychom byli svobodní? Svádíme vinu na vládu, počasí, rodiče, náboženství, Boha. Ale kdo nám v tom brání doopravdy? My sami. Co to ale doopravdy znamená být svobodný? Někdy se oženíme či vdáme a říkáme, že ztrácíme svobodu, pak se rozvedeme a přesto nejsme svobodní. Co je příčinou? Proč nedokážeme být sami sebou? Máme vzpomínky na staré časy, kdy jsme bývali svobodní a milovali jsme svobodu, ale od té doby jsme již zapomněli, co to svoboda je. Vidíme-li dvouleté, tříleté nebo snad čtyřleté dítě, nacházíme svobodného člověka. Proč je dítě svobodné? Protože dělá to, co chce. Je to divoký člověk. Stejně jako květina, strom nebo zvíře, které nebyly domestikovány a jsou divoké. Když pozorujeme lidi, kterým jsou dva roky, zjišťujeme, že většinu času mají na tváři široký úsměv a je jim dobře. Zkoumají svět. Nemají strach ze hry. Bojí se, až když se poraní, jsou nespokojení, až když mají hlad, když nejsou splněna některá jejich přání, ale nestarají se o minulost, nestarají se o budoucnost. Žijí jen přítomným okamžikem. Velmi malé děti se nebojí vyjádřit to, co cítí. Jsou tak pomilováníhodné, že se jim dostává lásky, přímo se v ní koupou. Vůbec se nebojí milovat. Tato je popis normální lidské bytosti. Jako děti se nebojíme budoucnosti ani se nestydíme za minulost. Naším normálním lidským sklonem je těšit se ze života, hrát si, zkoumat svět, být šťastný a milovat. Co se ale stalo s dospělým člověkem? Proč jsme tak rozdílní? Proč již nejsme divocí? Z hlediska Oběti můžeme říci, že se nám stalo něco smutného, z hlediska válečníka můžeme říci, že to je normální. Stalo se, že máme Knihu zákona, velkého Soudce a Oběť, jenž vládnou nad naším životem. Již nejsme svobodní, protože Soudce, Oběť a systém víry nám neumožňují být tím, kým skutečně jsme. Jakmile byla jednou naše mysl naplněna vším tím smetím, nejsme již šťastní. Tento řetězec výcviku, od člověka k člověku, z jedné generace do druhé, je v lidské společnosti normální. Není nutné, abychom obviňovali rodiče, že nás učili být jako oni. Co jiného nás mohli učit než to, co znají? Udělali to nejlepší, co mohli, a pokud nám ublížili, bylo to způsobeno jejich vlastním ochočením, jejich vlastními obavami, jejich vlastní vírou. Na programování, které prodělali, neměli žádný vliv, takže se ani jinak chovat nemohli. Není třeba obviňovat rodiče či kohokoliv jiného, že nás zneužívali. Teď však nastal čas toto zneužívání zastavit. Je čas osvobodit se od tyranie Soudce tím, že změníme základy svých vlastních dohod. Je čas osvobodit se od role Oběti. Skutečné „já“ je malé dítě, které nikdy nevyrostlo. Někdy se objevuje, když se dobře bavíme nebo si hrajeme, když se cítíme šťastní, když malujeme nebo píšeme poezii, když hrajeme na piano nebo se projevujeme nějakým jiným způsobem. Toto jsou nejšťastnější okamžiky našeho života - když se podstata objeví na povrchu, když se nestaráme o minulost a neděláme si starosti o budoucnost. Tehdy jsme jako děti. Je zde ale něco, co vše mění: říkáme tomu odpovědnost. Soudce řekne: „Počkej chvíli, jsi zodpovědný, máš něco na práci, musíš pracovat, musíš chodit do školy, musíš si vydělávat na živobytí.“ Veškerá tato odpovědnost se objeví v naší mysli. Výraz v naší tváři se změní a jsme opět vážní. Pozorujeme-li děti, když si hrají na dospělé, vidíme, jak se jejich tváře změní. ,Pojďme si hrát na to, že jsem právník,“ říkají a hned se do jejich tváří vkrádá výraz dospělých. Takové tváře uvidíme u soudu - a takoví také jsme. Jsme stále dětmi, ale ztratili jsme svobodu. Svoboda, kterou hledáme, je svoboda být sami sebou, svoboda moci se vyjádřit. Podíváme-li se na své životy, vidíme, že většinu času děláme něco, abychom potěšili jiné, aby nás přijímali, místo abychom žili tak, abychom potěšili sami sebe. To je to, co se stalo s naší svobodou. Ve všech společnostech na celém světě můžeme vidět, že z každé tisícovky lidí je jich devět set devadesát devět zcela ochočeno. Nejhorší na tom je, že většina z nás si dokonce ani neuvědomuje, že není svobodná. V našem nitru je cosi, co nám našeptává, že nejsme svobodní, ale my nechápeme, co to znamená a proč nejsme svobodní. Problém spočívá v tom, že většina lidí nikdy nepřijde na to, že jejich mysl ovládají Soudce a Oběť, a proto nemají šanci se osvobodit. Prvním krokem k osobní svobodě je uvědomění. Abychom se osvobodili, musíme si uvědomit, že svobodní nejsme. Potřebujeme si uvědomit, v čem je problém, abychom jej vyřešili. Uvědomění je vždy prvním krokem, protože pokud k němu nedojde, pak zde není nic, co bychom mohli změnit. Jestliže si neuvědomíme, že naše mysl je plná ran a emocionálního jedu, nemůžeme začít s vyčištěním a hojením ran a budeme dále trpět. K utrpení však není žádný důvod. Uvědomíme-li si to, vzbouříme se a řekneme si: „Už toho bylo dost!“ Můžeme začít hledat způsob, jímž bychom zhojili a změnili náš osobní sen. Sen planety je jenom sen. Není skutečný. jestliže začneme tento sen rozebírat a zkoumat, zjistíme, že většina našich názorů, které vedly k ránám v mysli, není pravdivá. Zjistíme, že jsme celá ta léta trpěli zbytečně. Proč? Protože systém víry, který byl vložen do naší mysli, je založen na lžích. Proto je pro nás důležité, abychom ovládli svůj vlastní sen, proto se Toltékové stali mistry snu. Náš život je manifestací našeho snu, je to umění. jestliže se nám náš sen nelíbí, můžeme svůj život kdykoli změnit. Mistři snu vytvářejí z života mistrovské dílo, kontrolují sen vlastní volbou. Všechno má důsledky a mistr snu si je uvědomuje. Být Toltékem je způsob života. Je to způsob života, ve kterém nejsou žádní vůdci ani žádní podřízení, v němž máte svou pravdu a žijete podle ní. Tolték je moudrý, divoký a svobodný. K tomu, aby se lidé stali Toltéky, je třeba zvládnout tři věci. Za prvé je to Uvědomění, což znamená, že si musíme být vědomi toho, kým skutečně jsme, se všemi možnostmi. Za druhé je to Proměna - jak vše změnit, jak se osvobodit od ochočení. Třetí záležitostí je zvládnutí Záměru. Ten je z toltéckého hlediska tou součástí života, která umožňuje přeměnu energie; existuje jediná živá bytost, která obsahuje veškerou energii a již nazýváme Bůh. Záměr je samotným životem, bezpodmínečnou láskou. Zvládnutí Záměru je proto zvládnutím Lásky. Když hovoříme o cestě Toltéků ke svobodě, zjišťujeme, že mají celou mapu ukazující, jak se vysvobodit z ochočení. Přirovnávají Soudce, Oběť a systém víry k parazitovi, který napadá lidskou mysl. Z toltéckého hlediska jsou všichni ochočení lidé nemocní. Jsou nemocní, protože jejich mysl a mozek kontroluje parazit. Potravou jsou pro něho negativní emoce, které pocházejí ze strachu. Podíváme-li se na popis parazita, zjistíme, že jde o živou bytost, která se přiživuje na jiných živých bytostech, vysává z nich energii a postupně své hostitele ničí. Soudce, Oběť a systém víry do tohoto popisu velmi dobře zapadají. Společně tvoří živou bytost vytvořenou z psychické, emocionální energie, která je živá. Není to samozřejmě hmotná energie, ale ani emoce nejsou hmotné. Také naše sny nejsou hmot­né, ale přesto víme, že existují. Jednou z funkcí mozku je přeměna hmotné energie na emocionální. Náš mozek je továrnou na emoce. A již jsme řekli, že hlavní funkcí mysli je snění. Toltékové věří, že parazit - Soudce, Oběť a systém víry - kontroluje naši mysl, že kontroluje náš osobní sen. Parazit sní naší myslí a žije svůj život v našem těle. Přežívá jen z emocí, které pocházejí ze strachu, a daří se mu v dramatických situacích a utrpení. Svoboda, kterou hledáme, spočívá v používání naší mysli a těla, v žití vlastního života místo života v systému víry. Když zjistíme, že mysl je kontrolována Soudcem a Oběti a to skutečné, co jsme „my“, se krčí někde v koutku, máme pouze dvě možnosti. Jednou z nich je žít nadále jako doposud ve snu planety. Druhou možností je dělat to, co děláme jako děti, když se nás rodiče snaží ochočit. Můžeme se vzbouřit a křičet: „Ne!“ Můžeme vyhlásit parazitovi válku, válku Soudci a Oběti, válku za svou nezávislost, válku za právo používat vlastní mysl a vlastní mozek. Proto se lidé ve všech šamanských tradicích Ameriky, od Kanady k Argentině, nazývají válečníci - protože jsou ve válce proti parazitovi v mysli. To je sku­tečný význam válečníka. Válečník je ten, který se vzbouřil proti invazi parazita a vyhlásil mu válku. Ale válečník nemusí vždy válku vyhrát; můžeme vyhrát nebo prohrát, ale vždy uděláme to nejlepší, co dokážeme, a máme tak alespoň šanci se znovu osvobodit. Zvolíme-li si tuto cestu, získáme přinejmenším důstojnost vzpoury a nestaneme se bezmocnou obětí našich rozmarných citů nebo jedovatých emocí druhých. I když nepříteli - parazitovi - podlehneme, nebudeme patřit k těm obětem, které se vzdaly bez boje. Být válečníkem nám poskytne příležitost k překonání snu planety a ke změně našeho osobního snu na sen, kterému říkáme nebe. Stejně jako peklo i nebe je místem, které existuje v naší mysli. Je to místo radosti, místo, v němž jsme šťastní, kde jsme svobodní, abychom mohli milovat a být tím, kým skutečně jsme. Můžeme se dostat do nebe ještě zaživa a nemusíme čekat, až zemřeme. Bůh je neustále přítomný a Království nebeské je všude, nejprve ale musíme mít oči k vidění a uši k slyšení této pravdy. Musíme se osvobodit od parazita. Parazita můžeme přirovnat k příšeře s tisíci hlavami. Každá z nich je jednou z obav, které máme. Chceme-li být svobodní, musíme parazita zničit. Jedním z řešení je napadnout ho hlavu po hlavě, což znamená, že se musíme postavit tváří v tvář každé obavě, kterou máme, jedné po druhé. Je to pomalý proces, ale funguje. Pokaždé, když se vypořádáme s jednou z hlav, se trochu osvobodíme. Druhým přístupem je přestat parazita krmit. Ne­dáme-li mu žádnou potravu, zahubíme ho hladem. Abychom to dokázali, musíme získat kontrolu nad svými city a musíme se vyhnout emocím, které pocházejí ze strachu. Je to snadné říci, ale velmi těžké provést. Je to složité, protože naší mysl kontrolují Soudce a Oběť. Třetím řešením je iniciace smrti. Tento obřad na lézáme v mnoha tradicích a ezoterických učeních po celém světě. Nalezneme jej v Egyptě, Indii, Řecku i v Americe. Je to symbolická smrt, která zabíjí parazita, aniž by uškodila fyzickému tělu. Když symbolicky umíráme“, musí zemřít i parazit. Toto je rychlejší řešení než první dvě, ale jeho provedení je ještě těžší. Potřebujeme velkou dávku odvahy, abychom se střetli tváří v tvář s andělem smrti. Musíme být velmi silní. Podívejme se podrobněji na každé z těchto řešení.

 

 

Kontakt

Moji andělé

mojiandele@seznam.cz

MILENA

Vyhledávání

© 2010 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode